Jméno, které nesmíme zapomenout: Bitva za tradici v naší rodině

„To nemyslíš vážně, Ivane! Jak můžeš zapomenout na svého dědu?“ vykřikla jsem, když mi syn oznámil, že svému prvorozenému synovi nedá jméno Josef. Stála jsem uprostřed kuchyně, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Lejla, jeho žena, se na mě dívala s napětím v obličeji, jako by čekala, kdy vybuchnu.

„Mami, prosím tě, tohle je naše rozhodnutí. Chceme, aby měl malý Matěj svoje vlastní jméno, ne aby nesl tíhu minulosti,“ řekl Ivan tiše, ale pevně. Jeho hlas byl cizí, vzdálený. Jako by už nebyl tím malým klukem, kterého jsem kdysi vodila do školky.

„Tíhu minulosti? To myslíš vážně? To jméno je naše dědictví! Vždyť Josef byl tvůj děda, můj táta. Celý život pracoval v dolech u Ostravy, aby nám zajistil lepší život. A teď ho chcete vymazat?“

Lejla se nadechla a opatrně řekla: „Paní Novotná, já vím, že je to pro vás důležité. Ale my bychom chtěli, aby měl Matěj možnost najít si svou vlastní cestu.“

Zamrazilo mě. Najít si svou vlastní cestu? Copak jsme my neměli své cesty? Copak jsme nebyli svobodní? Vždyť jsme přežili tolik – komunismus, sametovou revoluci, rozvod… A teď mám přijít i o to poslední, co nás drží pohromadě?

Sedla jsem si ke stolu a hlavu složila do dlaní. Vzpomínky na tátu mě zaplavily jako přílivová vlna. Jeho ruce rozpraskané od práce, jeho smích u nedělního oběda, jeho hrdost, když Ivan poprvé řekl „dědo“. Vždycky říkal: „Jméno je víc než slovo. Je to závazek.“

Když jsem se zvedla od stolu, v kuchyni bylo ticho. Ivan s Lejlou se drželi za ruce a já cítila propast mezi námi. Bylo mi jasné, že už nikdy nebudeme stejná rodina.

Dny plynuly a já se snažila přijmout jejich rozhodnutí. Ale pokaždé, když jsem slyšela jméno Matěj, bodlo mě u srdce. Všichni kolem mě říkali: „To je moderní doba, musíš to respektovat.“ Ale jak mám respektovat něco, co mi bere kořeny?

Jednou večer jsem seděla sama v obýváku a prohlížela staré fotografie. Na jedné byl táta s malým Ivanem na klíně. Usmívali se na sebe a já si uvědomila, že možná nejde jen o jméno. Možná jde o strach – strach, že když zmizí jméno Josef z naší rodiny, zmizí i vzpomínky na něj.

Začala jsem se ptát sama sebe: Co je vlastně důležitější? Tradice nebo štěstí mých dětí? Mám právo jim něco diktovat? Nebo bych měla být vděčná za to, že jsme vůbec rodina?

Jednou přišla Lejla sama. Nesla mi koláč a sedla si ke mně do kuchyně.

„Paní Novotná… vím, že jste zklamaná. Ale Matěj bude vědět o svém pradědovi. Budeme mu vyprávět jeho příběhy. Ale chceme mu dát šanci být sám sebou.“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé jsem viděla její strach i odhodlání. Uvědomila jsem si, že i ona bojuje – za svou rodinu, za své místo mezi námi.

Začala jsem jí vyprávět o tátovi. O tom, jak nás učil houbařit v Beskydech, jak zpíval lidové písničky u stolu. Lejla poslouchala a zapisovala si některé historky do notýsku.

Když se narodil Matěj a já ho poprvé držela v náručí, pochopila jsem jednu věc: Jméno je důležité, ale láska je víc. Přesto ve mně zůstává bolest – jako by mi někdo vzal kus minulosti.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Udělala bych to jinak? Měla jsem bojovat víc? Nebo je čas pustit minulost a dovolit nové generaci najít si vlastní cestu?

Co byste udělali vy? Je správné lpět na tradici za každou cenu? Nebo máme dát přednost svobodě volby našich dětí?