Moje tchyně se vrátila z nemocnice s novorozencem: Když život napíše scénář, který byste nevymysleli

„To snad není možné…“ šeptala jsem si pro sebe, když jsem stála ve dveřích obýváku a sledovala, jak má tchyně Alena opatrně pokládá na gauč autosedačku s malým uzlíčkem. Ještě před týdnem jsme ji vezli do nemocnice kvůli silným bolestem na hrudi a teď… teď drží v náručí novorozence.

„Martino, prosím tě, pojď sem,“ zavolala na mě Alena rozechvělým hlasem. V očích měla slzy a já nevěděla, jestli je to radostí nebo zoufalstvím. „Musíme si promluvit.“

Sedla jsem si naproti ní a snažila se pochopit, co se právě děje. Můj muž Petr stál opodál, bledý jako stěna. „Mami, co to má znamenat?“ zeptal se tiše.

Alena se rozplakala. „Já… já jsem nemohla jinak. Ta holčička… byla tam sama. Její matka utekla z porodnice hned po porodu. Nikdo ji nechtěl. Sestřičky říkaly, že půjde do kojeneckého ústavu. Nemohla jsem to dopustit.“

V tu chvíli se mi v hlavě rozběhl kolotoč otázek. Jak je možné, že jí dítě dali? Proč nám nic neřekla? Co teď budeme dělat? Vždyť jsme sami měli problém zvládnout domácnost s dvěma dětmi a teď tu je další miminko?

Petr si sedl vedle mě a chytil mě za ruku. „Mami, tohle přece nejde jen tak. To dítě není tvoje. Co když tě někdo udá? Co když přijde policie?“

Alena se na nás podívala s takovou bolestí v očích, že mi bylo až úzko. „Já vím, že to není správné… Ale když jsem ji viděla… Bylo mi jasné, že ji nemůžu nechat napospas systému.“

Následující dny byly jako zlý sen. Sousedé si začali šeptat – proč má Alena doma miminko? Proč je u nás pořád takový ruch? Moje vlastní matka mi volala a ptala se, jestli jsme se nezbláznili. „Martino, tohle je průšvih! Tchyně může skončit ve vězení!“

S Petrem jsme se hádali skoro každý večer. On chtěl hned volat sociálku a všechno vysvětlit. Já jsem ale viděla, jak se Alena o holčičku stará – s láskou, něhou a obrovskou oddaností. Bylo mi jí líto. Vždycky toužila po dalším dítěti, ale po infarktu jí lékaři řekli, že už by další těhotenství nepřežila.

Jednou večer jsem šla za Alenou do pokoje. Seděla v křesle a kolébala malou Aničku – tak jí začala říkat. „Aleno… co budeme dělat?“ zeptala jsem se tiše.

Podívala se na mě unavenýma očima. „Já vím, že to není správné… Ale já už nemám nikoho. Po smrti tvého tchána je tu tak prázdno… A tahle holčička mi dala nový smysl života.“

Cítila jsem v sobě rozpor – na jednu stranu jsem chápala její bolest i touhu po blízkosti, na druhou stranu jsem věděla, že tohle nemůže dobře dopadnout.

Jednoho rána přijela před dům policie. Někdo nás udal – prý kvůli podezření z únosu dítěte. Srdce mi bušilo až v krku, když jsem viděla dva uniformované muže stát ve dveřích.

„Paní Aleno Novotná?“ zeptal se jeden z nich.

Alena přikývla a pevněji sevřela Aničku v náručí.

„Musíme si s vámi promluvit ohledně dítěte, které máte doma.“

Všechno šlo najednou strašně rychle – výslechy, papírování, sociální pracovnice, která si přišla pro Aničku… Alena plakala a prosila je, ať jí ji nenechávají brát.

Když odcházeli s Aničkou v náručí, měla jsem pocit, že se nám rozpadl svět.

Následující týdny byly plné ticha a výčitek. Petr byl naštvaný na matku i na mě – prý jsme měli jednat hned a nečekat na průšvih. Alena upadla do deprese a odmítala jíst i vycházet z pokoje.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni a přemýšlela nad tím vším. Co je vlastně správné? Máme slepě dodržovat pravidla i za cenu lidského neštěstí? Nebo je někdy správné udělat něco špatného pro dobrý účel?

O měsíc později nám přišel dopis z úřadu – Anička byla svěřena do pěstounské péče jiné rodině. Alena brečela celé dny a já měla pocit, že jsme všichni přišli o něco nenahraditelného.

Dnes už je to skoro rok od té události. Naše rodina je pořád poznamenaná – důvěra mezi mnou a Petrem už nikdy nebude stejná, Alena zestárla o deset let během pár měsíců.

Někdy si říkám: Udělali jsme opravdu všechno správně? Nebo jsme měli bojovat víc? Co byste dělali vy na mém místě?