Vůně zrady: Jak mi parfém odhalil manželovu nevěru

„Tohle není můj parfém.“ Ta myšlenka mi bleskla hlavou hned, jak jsem otevřela dveře našeho bytu na Vinohradech. Bylo už po desáté večer, měla jsem být ještě na služební cestě v Brně, ale jednání skončilo dřív a já se těšila domů za manželem. Místo toho mě do nosu udeřila sladká, těžká vůně – něco mezi vanilkou a jasmínem, ale s ostrým podtónem, který jsem nikdy předtím necítila.

„Martine?“ zavolala jsem do ticha. Odpověděl mi jen tlumený zvuk televize z ložnice. Sundala jsem kabát a šla za ním. Seděl na posteli, v ruce ovladač, oči upřené do obrazovky. „Ahoj, co tu děláš tak brzy?“ zeptal se překvapeně. Jeho hlas byl klidný, ale v očích mu probleskla panika.

„Jednání skončilo dřív. Proč tu voní cizí parfém?“ zeptala jsem se přímo. Vím, že to znělo ostře, ale nemohla jsem si pomoct. Jako konzultantka pro parfumérii mám čich vytrénovaný lépe než policejní pes. Vůně je pro mě pravda i lež v jednom.

Martin se zasmál, až příliš hlasitě. „To asi z práce, kolegyně si dneska stříkla nějakou novinku a já to asi přinesl na saku.“

„Tohle není běžný parfém z drogerie,“ namítla jsem tiše. „Je to niche značka, poznám to. A je čerstvý.“

Chvíli bylo ticho. Pak Martin vstal a začal si nervózně rovnat polštáře. „Prosím tě, neblázni,“ řekl nakonec. „Jsi unavená.“

Ale já věděla své. Celou noc jsem nemohla spát. V hlavě mi běžely obrazy – Martin s cizí ženou v našem bytě, v naší posteli… Vůně byla všude: na jeho košili, na povlečení, dokonce i v koupelně na ručníku.

Druhý den ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. Moje kolegyně Jana si toho všimla hned. „Co se děje, Lído?“ zeptala se starostlivě.

„Myslím, že mě Martin podvádí,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet.

Jana mě objala. „Chceš o tom mluvit?“

Vyprávěla jsem jí všechno – o parfému, o Martinově výmluvě, o tom, jak se mi poslední měsíce vzdaloval. „Možná si jen něco namlouvám,“ dodala jsem nakonec zoufale.

„Lído, ty máš nos jako nikdo jiný,“ řekla Jana vážně. „Pokud něco cítíš, není to náhoda.“

Celý týden jsem sledovala každý detail. Martin byl najednou pozornější než kdy dřív – vařil večeře, kupoval květiny, dokonce mi navrhl víkend na Šumavě. Ale já už mu nevěřila.

Jednoho večera jsem našla v jeho kapse účtenku z luxusního parfumerie v Pařížské ulici – datum odpovídalo dni mé služební cesty. Parfém byl přesně ten, který jsem cítila doma.

Když přišel domů, čekala jsem na něj v kuchyni. „Martine, proč jsi kupoval ten parfém?“ zeptala jsem se klidně.

Zbledl. „To… to byl dárek pro tebe,“ zalhal.

„Nelži mi,“ řekla jsem tiše. „Ten parfém jsi přinesl domů s někým jiným.“

Rozplakal se. Nikdy předtím jsem ho neviděla brečet. Přiznal se – byla to jeho kolegyně Petra z práce. Prý to byla jen krátká aférka, prý ho to mrzí…

Cítila jsem směs vzteku a smutku. Všechno ve mně křičelo: Odejdi! Ale pak jsem si vzpomněla na naše děti – Aničku a Tomáška – a na všechno, co jsme spolu prožili.

Následující týdny byly peklo. Martin se snažil všechno napravit – chodil na terapii, přestal se vídat s Petrou, dělal všechno pro to, abych mu odpustila. Já ale nevěděla, jestli to dokážu.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Anička se mě zeptala: „Mami, proč jsi pořád smutná?“

Podívala jsem se na ni a uvědomila si, že musím být silná nejen pro sebe, ale hlavně pro děti.

Začala jsem chodit na terapii i já. Učila jsem se znovu důvěřovat sama sobě – svému nosu i svému srdci.

Dnes je to už rok od té noci, kdy mi vůně cizí ženy změnila život. S Martinem jsme spolu zůstali – kvůli dětem i kvůli sobě jsme se rozhodli bojovat za naši rodinu. Ale už nikdy nebudu stejná.

Někdy si říkám: Je lepší znát pravdu za každou cenu? Nebo je někdy lepší nevědět? Co byste udělali vy na mém místě?