Dvacet let lží: Dvojí život mého muže odhalen jediným telefonátem

„Mami, někdo ti volá!“ křičela dcera Anička z obýváku, zatímco jsem v kuchyni krájela cibuli na guláš. Bylo pondělní odpoledne, venku pršelo a já měla pocit, že je všechno tak, jak má být. Vzala jsem mobil do ruky a na displeji svítilo neznámé číslo. „Dobrý den, mohu mluvit s paní Novotnou?“ ozval se ženský hlas, trochu rozechvělý. „Ano, to jsem já,“ odpověděla jsem. „Tady je Jana Novotná… tedy vlastně Jana Dvořáková. Potřebuju s vámi mluvit o Petrovi.“

V tu chvíli mi srdce vynechalo úder. Petr byl můj muž už dvacet let. Společně jsme vychovali dvě děti, postavili dům na okraji Plzně, prošli si dobrým i zlým. Nikdy by mě nenapadlo, že by někdo mohl volat kvůli němu s takovým tónem v hlase. „O co jde?“ zeptala jsem se opatrně. „Já… promiňte, ale Petr je můj muž. Máme spolu syna a dceru. Už dlouho mám podezření, že něco není v pořádku, a dnes jsem našla vaše číslo v jeho telefonu.“

Zamrazilo mě. „To je nějaký omyl,“ vydechla jsem. Ale v hloubi duše už jsem věděla, že to omyl není. Jana začala plakat. „Prosím vás, potřebuju vědět pravdu. Kolik let jste spolu?“

Sedla jsem si na židli a cítila, jak mi podlamují nohy. „Dvacet,“ zašeptala jsem. „My taky,“ odpověděla Jana.

Ten den se mi rozpadl svět. Petr přišel domů jako vždycky v půl šesté, políbil mě na tvář a zeptal se, co bude k večeři. Dívala jsem se na něj a měla chuť křičet, rozbít talíře, utéct. Místo toho jsem jen tiše řekla: „Musíme si promluvit.“

Seděli jsme naproti sobě u kuchyňského stolu. „Volala mi dneska nějaká Jana Dvořáková,“ začala jsem. Petr zbledl. „Co chtěla?“ zeptal se tiše. „Říkala, že je tvoje žena.“

Následovalo ticho, které trvalo snad věčnost. Pak Petr sklopil hlavu a začal mluvit. O tom, jak se kdysi dávno zamiloval do Jany, jak nedokázal odejít ani od ní, ani ode mě. Jak žil dva životy – jeden s námi v Plzni, druhý s Janou v Klatovech. Jak každý druhý víkend jezdil „za prací“, ale ve skutečnosti byl s druhou rodinou.

„Jak jsi to mohl udělat?“ křičela jsem na něj. „Dvacet let! Dvacet let jsi mi lhal! Co všechno z našeho života byla lež?“

Petr mlčel. Slzy mu tekly po tvářích a já ho nenáviděla i litovala zároveň. Děti vyšly z pokojů a nechápavě na nás koukaly. „Co se děje?“ ptal se syn Tomáš.

„Tatínek má ještě jednu rodinu,“ řekla jsem napůl hystericky.

Tomáš zbledl a Anička začala brečet.

Následující týdny byly peklo. Petr od nás odešel – prý musí být spravedlivý k oběma rodinám. Já zůstala sama s dětmi a nekonečnými otázkami: Jak jsem to mohla nevidět? Proč jsem mu věřila? Co teď bude s námi?

Lidé v ulici si šeptali, sousedka paní Hrdličková mi nosila koláče a snažila se mě utěšit: „To přebolí, Jano, chlapi jsou někdy hrozní.“ Ale já věděla, že tohle nepřebolelo jen tak.

Musela jsem najít sílu postavit se na vlastní nohy – najít si práci na plný úvazek v knihovně, kde jsem dřív pracovala jen brigádně. Děti potřebovaly oporu a já jim ji chtěla dát, i když sama jsem byla zlomená.

Jednou večer mi Tomáš řekl: „Mami, myslíš, že nás táta vůbec miloval?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Sama jsem si tu otázku kladla každý den.

Jednou za čas mi Petr zavolal – chtěl vědět, jak se máme, jestli něco nepotřebujeme. Chtěla jsem mu říct tolik věcí – jak moc nám ublížil, jak moc ho nenávidím i miluju zároveň… Ale vždycky jsem jen řekla: „Všechno zvládáme.“

Po roce mi přišel dopis od Jany Dvořákové. Psala mi o svém životě – o tom, jak je těžké žít s vědomím, že byla dvacet let druhá žena. Pozvala mě na kávu.

Sešly jsme se v malé kavárně na náměstí v Klatovech. Seděly jsme naproti sobě a mlčely. Pak jsme obě začaly plakat.

„Nejhorší je ta nejistota,“ řekla Jana tiše. „Nevíš, co byla pravda a co lež.“

Přikývla jsem.

Dnes už je to dva roky od toho telefonátu. Naučila jsem se žít bez Petra – i když některé rány nikdy nezmizí úplně. S Janou jsme zůstaly v kontaktu – spojilo nás něco zvláštního, co nikdo jiný nemůže pochopit.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Jak je možné žít dvacet let ve lži? A jak dlouho trvá, než člověk zase začne věřit?