Ticho mezi námi: Matčina úzkost, otcova vzdálenost a Marekovo tajemství

„Mami, proč jsi dneska tak smutná?“ Marek stojí ve dveřích mé ložnice, v ruce drží svého plyšového medvěda a jeho velké oči se na mě upřeně dívají. Snažím se usmát, ale v krku mám knedlík. V ruce svírám papír, na kterém je napsaná diagnóza: porucha autistického spektra. Je mi na zvracení.

„Nic, zlatíčko, jen jsem unavená,“ zalžu a rychle schovám papír pod polštář. Marek přikývne a odejde zpátky do svého pokoje. Slyším, jak si tam povídá s medvědem, protože s dětmi ve škole si povídat neumí. V tu chvíli se mi chce křičet. Proč zrovna on? Proč zrovna my?

Petr přijde domů později, jako obvykle. Práskne dveřmi od chodby a ani se nezeptá, jak se máme. „Co bude k večeři?“ zavolá z kuchyně. „Uvařila jsem guláš,“ odpovím tiše a doufám, že si nevšimne mého roztřeseného hlasu. Sedíme u stolu, Marek mlčí a Petr si stěžuje na šéfa. Všechno je jako každý den – jenže já vím, že už nikdy nebude nic stejné.

V noci nemůžu spát. Dívám se na spícího Marka a přemýšlím, co mám dělat. Mám Petrovi říct pravdu? Co když nás opustí? Už teď je mezi námi napětí, které by se dalo krájet. Když jsem mu nedávno řekla, že Marek potřebuje speciálního pedagoga, jen mávl rukou: „To je dneska moderní, každý dítě má nějakou nálepku.“

Ráno odcházím s Markem do školy. Drží mě za ruku pevněji než obvykle. U brány potkáme paní učitelku Novotnou. „Dobrý den, paní Dvořáková,“ usměje se na mě soucitně. „Marek dneska zvládl matematiku moc dobře.“ Usměju se zpátky, ale vím, že to není pravda – včera mi volala, že Marek měl zase záchvat vzteku a museli ho odvést ze třídy.

Cestou domů mi volá máma. „Jano, ty jsi nějaká divná poslední dobou. Děje se něco?“ ptá se starostlivě. Chci jí všechno říct, ale vím, že by to Petrovi vyzvonila. „Ne, mami, jen mám moc práce,“ odpovím a rychle hovor ukončím.

Večer sedím u počítače a hledám informace o autismu. Čtu příběhy jiných matek na diskuzních fórech – některé píší o tom, jak jim manželé pomáhají, jiné o tom, jak je opustili. Mám pocit, že se dusím. Petr přijde za mnou do pokoje: „Zase sedíš u toho počítače? Nemohla bys být chvíli normální?“ vyjede na mě podrážděně.

„Petře… musíme si promluvit,“ začnu opatrně.

„O čem zas? Zase o Markovi? Už jsem ti říkal, že to přeháníš! Kluk je jen trochu jiný!“ rozčílí se.

„Nejde o to… dostali jsme výsledky z vyšetření…“ hlas se mi třese.

Petr vstane od stolu a začne chodit po pokoji sem a tam. „Tak co teda má?“

„Poruchu autistického spektra,“ vyhrknu a rozbrečím se.

Petr ztuhne. Dívá se na mě dlouho beze slova. Pak si sedne na postel a zaboří hlavu do dlaní. „To snad ne…“ zašeptá.

Chvíli je ticho, které mě dusí víc než cokoli jiného.

„A co teď jako budeš dělat? Chceš ho zavřít do nějakýho ústavu?“ ptá se najednou tvrdě.

„Ne! Je to náš syn! Potřebuje nás oba!“ vykřiknu zoufale.

Petr vstane a bez jediného slova odejde z bytu. Slyším bouchnutí dveří. Marek přiběhne do pokoje: „Mami? Kde je táta?“

Objímám ho a cítím jeho drobné tělíčko chvějící se v náručí.

Další dny jsou jako zlý sen. Petr doma skoro není, když přijde, nemluví se mnou ani s Markem. Všechno dělám sama – chodím s Markem k terapeutce, řeším papíry na úřadech i ve škole. Máma mi volá častěji: „Jano, musíš být silná kvůli Markovi.“ Ale já už nemám sílu ani předstírat.

Jednou večer přijde Petr domů dřív než obvykle. Sedne si ke mně do kuchyně a dlouho mlčí.

„Promiň… já jen… nevím, jak s tím žít,“ řekne nakonec tiše.

„Já taky ne,“ přiznám poprvé nahlas.

Díváme se na sebe – dva cizinci v jedné kuchyni. Vím, že už nikdy nebudeme ta šťastná rodina jako dřív. Ale možná můžeme být aspoň rodina upřímná.

Někdy v noci přemýšlím: Udělala jsem dobře, že jsem Petrovi pravdu řekla? Nebo jsem tím naši rodinu odsoudila ke konci? Co byste udělali vy na mém místě?