Mezi dvěma ohni: Příběh Emilie a její tchyně

„Tohle už dál nevydržím!“ vyhrkla jsem a prudce zabouchla dveře ložnice. Z kuchyně se ozvalo tiché šramocení, jak si maminka mého muže, paní Novotná, nalévala další kávu. „Emilie, neměla bys být tak přecitlivělá. Vždyť ti jen radím,“ zavolala na mě tónem, který byl směsicí povýšenosti a falešné starostlivosti.

Stála jsem u okna a dívala se na šedivou oblohu nad panelákem v Modřanech. Bylo mi do breku. Už šest let jsem vdaná za Petra a stejně dlouho se snažím najít své místo v jeho rodině. Jenže paní Novotná nikdy nepřestala být tou, která všechno ví nejlíp – od toho, jak mám vařit guláš, až po to, kdy bychom měli mít děti.

Ten den začal jako každý jiný. Petr odešel do práce a já zůstala doma s malou Aničkou, naší tříletou dcerou. Paní Novotná přišla neohlášeně už v devět ráno. „Emilie, měla bys Aničku víc oblékat, venku je chladno,“ začala hned ve dveřích. Mlčky jsem jí podala kávu a snažila se nevšímat si jejích poznámek. Ale když mi po obědě začala přerovnávat skříň s prádlem a vyhazovat moje oblíbené tričko, něco ve mně prasklo.

„Mami, prosím tě, nech to být! Já si svoje věci uklidím sama,“ řekla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Ale vždyť to dělám pro tebe! Ty jsi pořád tak unavená…“ odpověděla s hranou lítostí. V tu chvíli jsem měla chuť křičet. Proč mi nikdy nedá pokoj? Proč musí mít poslední slovo ve všem?

Večer jsem volala své nejlepší kamarádce Lucii. „Co chtějí? Proč ti to neřekli dřív?“ ptala se mě rozhořčeně. „Nikdy nebyli zticha, a teď mi došla trpělivost!“ odpověděla jsem jí zoufale. Lucie mě zná od střední školy a ví, jak moc mě to všechno ničí.

Petr přišel domů až po osmé. Byl unavený a otrávený z práce. „Co se zase stalo?“ zeptal se otráveně, když viděl můj výraz. „Tvoje máma mi dneska vyházela půlku skříně a řekla Aničce, že má špatně zavázané tkaničky,“ vyhrkla jsem. Petr jen mávl rukou: „Víš, jaká je. Myslí to dobře.“

Tohle byla jeho oblíbená věta. Myslí to dobře. Jenže já už nemohla dál žít v jejím stínu. Každý den jsem cítila, jak se ve mně hromadí vztek a bezmoc. Měla jsem pocit, že nejsem dost dobrá manželka ani matka.

Jednou večer, když Anička usnula a Petr byl u kamaráda na fotbale, seděla jsem sama v kuchyni a poprvé v životě přemýšlela o rozvodu. Byla jsem opravdu tak slabá? Nebo je chyba v tom, že se neumím bránit? Vzpomněla jsem si na svoji maminku – ta by si tohle nikdy nenechala líbit.

Dny plynuly a napětí mezi mnou a paní Novotnou rostlo. Jednou přišla dokonce s tím, že bychom měli Aničku dát do jiné školky, protože „tamta paní učitelka není dost zkušená“. Když jsem jí odporovala, řekla Petrovi: „Tvoje žena je tvrdohlavá a neposlouchá rady starších.“

Petr stál mezi námi jako mezi dvěma ohni. Snažil se být spravedlivý, ale většinou ustupoval své matce. Cítila jsem se sama.

Jednoho dne jsem to už nevydržela. Paní Novotná přišla nečekaně znovu – tentokrát s koláčem a seznamem věcí, které bych měla změnit v domácnosti. „Emilie, měla bys víc žehlit Petrovi košile. A taky bys mohla vařit polévky častěji…“ začala diktovat.

Zhluboka jsem se nadechla a poprvé za těch šest let jí pohlédla přímo do očí: „Paní Novotná, my si s Petrem rozhodneme sami, jak budeme žít! Už nechci vaše rady! Prosím vás, respektujte nás.“

Nastalo ticho. Ani Anička si netroufla pípnout. Paní Novotná zbledla a uraženě odešla.

Večer přišel Petr domů dřív než obvykle. „Máma mi volala,“ řekl tiše. „Prý jsi na ni byla hrubá.“

„Nechci už žít podle jejích pravidel,“ odpověděla jsem pevně.

Petr dlouho mlčel. Pak si sedl ke mně a poprvé za dlouhou dobu mě objal: „Máš pravdu. Je čas postavit si vlastní život.“

Od té chvíle se hodně změnilo. Paní Novotná k nám chodila méně často a já začala znovu dýchat. S Petrem jsme si museli spoustu věcí vyříkat – nebylo to jednoduché, ale stálo to za to.

Dnes už vím, že někdy je potřeba říct dost – i když to bolí.

Někdy přemýšlím: Kolik žen v Česku prožívá totéž? Proč je tak těžké nastavit si vlastní hranice v rodině? Co byste udělali vy na mém místě?