Když se svět obrátí proti mně: Moje máma a bývalý proti mně

„Tohle už není normální, mami!“ vykřikla jsem do ticha kuchyně, kde voněla káva, ale atmosféra byla hustá jako mlha nad Vltavou. Máma stála u okna, zády ke mně, a v ruce svírala hrnek s obrázkem kočky. „Ivano, přeháníš. Tomáš chce jen to nejlepší pro Aničku. A já taky.“ Její hlas byl klidný, ale já v něm slyšela ledový podtón, který mě bodal do srdce.

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi celý svět zhroutil. Ještě před rokem jsme byli rodina – já, Tomáš a naše malá Anička. Ano, hádali jsme se, Tomáš byl často pryč a já byla unavená z práce i domácnosti. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se jednou budu muset bát vlastní mámy a bývalého manžela.

Všechno to začalo nenápadně. Po rozvodu jsem si myslela, že aspoň máma bude stát při mně. Ale Tomáš si ji nějak omotal kolem prstu. Začal ji navštěvovat, nosil jí květiny a pral jí auto. Máma byla nadšená – „Tomáš je tak hodný, Ivanko, měla bys být ráda, že je pořád součástí rodiny.“ Jenže já jsem věděla své. Tomáš nebyl žádný svatoušek. Uměl být milý, když chtěl něco získat.

Jednoho dne jsem přišla pro Aničku k mámě a slyšela jsem je spolu v obýváku. „Víš, Aničko,“ říkal Tomáš tichým hlasem, „maminka je teď hodně unavená a smutná. Možná by bylo lepší, kdybys byla častěji u mě.“ Máma jen přikyvovala a hladila Aničku po vlasech. V tu chvíli jsem měla chuť křičet.

„Co to děláte?“ vtrhla jsem do místnosti. Tomáš se na mě podíval s tím svým hraným soucitem. „Ivano, nechceme ti ublížit. Jen myslíme na Aničku.“

Od té doby začalo peklo. Máma mi začala vyčítat každou chybu – že jsem pozdě přišla z práce, že Anička nemá čisté ponožky, že jsem zapomněla koupit její oblíbený jogurt. Tomáš mi psal dlouhé zprávy o tom, jak by bylo lepší, kdyby Anička byla víc u něj. A já? Já jsem se cítila jako vetřelec ve vlastním životě.

Jednou večer jsem seděla na posteli a dívala se na fotku z dovolené v Krkonoších – já, Tomáš a Anička na Sněžce. Všichni jsme se smáli. Slzy mi tekly po tváři. Kde se to všechno pokazilo? Proč mě máma zradila? Proč mi nikdo nevěří?

Začala jsem mít strach chodit domů. Máma mi volala několikrát denně – „Ivanko, Tomáš říkal, že Anička byla dneska smutná.“ „Ivanko, myslím, že bys měla víc odpočívat.“ „Ivanko, Tomáš by si ji mohl vzít na víkend.“ Byla jsem vyčerpaná. V práci jsem dělala chyby, kolegyně Jana si mě vzala stranou: „Ivano, co se děje? Jsi bledá jako stěna.“ Ale já nemohla nic říct. Kdo by mi věřil?

Jednoho dne přišel dopis od sociálky. Tomáš podal návrh na střídavou péči. Máma mu napsala doporučení – prý je Tomáš skvělý otec a já jsem poslední dobou nervózní a nestabilní. To byla rána pod pás.

Seděla jsem v kuchyni a dívala se na mámu přes stůl. „Proč to děláš?“ zeptala jsem se tiše. Máma se na mě podívala s výrazem, který jsem nepoznávala. „Chci jen to nejlepší pro Aničku,“ řekla tvrdě.

„A co já?“ zašeptala jsem.

„Ty jsi dospělá. Musíš to zvládnout.“

V tu chvíli jsem pochopila, že už nemám nikoho. Ani vlastní mámu.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem musela přiznat, že potřebuji pomoc. Bylo těžké mluvit o tom všem nahlas – o zradě, o strachu, o tom, že mám pocit, že selhávám jako matka i dcera.

Jednou večer mi Anička řekla: „Maminko, proč jsi pořád smutná?“ Objala jsem ji a slíbila si, že kvůli ní musím bojovat dál.

Soudní řízení bylo dlouhé a vyčerpávající. Tomáš měl podporu mámy i její známé právničky. Já měla jen sebe a pár přátel z práce. Každý den jsem bojovala s pocitem viny – jestli jsem opravdu tak špatná matka? Jestli by Aničce nebylo lépe bezemě?

Nakonec soud rozhodl o střídavé péči. Bylo to jako prohra i vítězství zároveň. Měla jsem strach, jak to zvládnu – sama bez podpory rodiny.

Dnes už je to rok od rozsudku. S Aničkou máme svůj malý byt v Holešovicích. Je to těžké – někdy mám pocit, že už nemůžu dál. Ale když vidím její úsměv, vím, že musím vydržet.

Někdy si večer sednu k oknu a přemýšlím: Proč mě máma zradila? Proč je tak těžké najít někoho, kdo vás opravdu podrží? Myslíte si, že rodina by měla stát vždycky při vás – nebo je někdy správné postavit se i proti vlastním dětem?