Dovolená, která rozbila naši rodinu: Jak jsem se stala černou ovcí mezi svými

„To snad nemyslíš vážně, Hanko! Ty chceš jet sama na dovolenou? A co my?“ křičela na mě máma přes kuchyňský stůl, zatímco táta jen mlčky kroutil hlavou a bratr Petr se ušklíbal do mobilu. Bylo mi čtyřicet tři let, celý život jsem žila podle pravidel ostatních a najednou jsem měla pocit, že se dusím. Všichni čekali, že budu pořád ta spolehlivá dcera, která přijede každou neděli na oběd, postará se o nemocnou babičku a nikdy si nestěžuje. Jenže já už nemohla.

Ten den jsem přišla domů z práce později než obvykle. V kanceláři jsme měli uzávěrku a kolegyně Jana mi mezi papíry šeptla: „Hele, Hani, proč si nevezmeš dovolenou? Vždyť jsi nebyla pryč snad deset let.“ Ta myšlenka mě zasáhla jako blesk. Když jsem večer seděla v tramvaji číslo 22 a dívala se na rozsvícenou Prahu, v hlavě mi pořád zněla Janina slova. Co kdybych opravdu odjela? Co kdybych konečně udělala něco jen pro sebe?

Doma jsem to oznámila rodině. Máma začala okamžitě lamentovat: „A kdo bude vařit babičce? A co když se něco stane? Ty jsi sobecká, Hanko!“ Táta se mě snažil přesvědčit: „Víš přece, že rodina je nejdůležitější. Dovolená počká.“ Jen Petr se smál: „No jo, ségra chce být světoběžnice.“

Ale já už byla rozhodnutá. Koupila jsem si zájezd do Krkonoš – žádné moře, žádné exotické destinace, jen týden v přírodě, sama se sebou. Když jsem balila batoh, měla jsem v očích slzy. Ne proto, že bych se bála cesty, ale protože jsem cítila, jak se mezi mnou a rodinou staví neviditelná zeď.

První den na horách byl zvláštní. Seděla jsem na lavičce před chatou a dívala se do mlhy. Najednou ke mně přišla starší paní – paní Novotná – a zeptala se: „Jste tu sama?“ Přikývla jsem. „To je odvaha,“ usmála se. „Já bych bez dětí ani nevěděla, co si počít.“ Povídaly jsme si dlouho do noci. Poprvé po letech jsem mluvila o sobě, ne o ostatních.

Každý den jsem chodila na túry, četla knížky a psala si deník. Začala jsem si uvědomovat, jak moc jsem byla zvyklá žít podle očekávání druhých. Ale s každým krokem v lese mi bylo lehčeji.

Jenže doma to vřelo. Máma mi volala každý večer: „Babička má teplotu! Kde jsi? Jak můžeš být tak bezcitná?“ Táta mi psal SMS: „Myslíš jen na sebe.“ Petr mi poslal fotku prázdného talíře s popiskem: „Dík za večeři.“

Po návratu mě doma čekalo ticho. Máma se mnou nemluvila, táta mě přehlížel a Petr mě ignoroval. Babička se na mě podívala smutnýma očima: „Haničko, proč jsi nás opustila?“ V tu chvíli jsem měla chuť utéct zpátky do hor.

Začaly hádky. Máma mi vyčetla každý den mé nepřítomnosti: „Kdybys tu byla, babička by nemusela do nemocnice!“ Táta přidal: „Rodina je víc než tvoje rozmary.“ Petr mě označil za černou ovci: „Aspoň už víme, na koho se nemůžeme spolehnout.“

Cítila jsem se jako vyvrhel ve vlastním domě. Přestala jsem jezdit na nedělní obědy, nevolala jsem domů. V práci si všimli, že jsem jiná – klidnější, ale i smutnější. Jana mi řekla: „Neboj se být sama sebou.“ Ale jak mám být sama sebou, když tím ztrácím rodinu?

Jednoho dne mi přišla SMS od mámy: „Babička tě chce vidět.“ Šla jsem za ní do nemocnice. Držela mě za ruku a šeptala: „Haničko, každý má právo na štěstí. Jen my starší to někdy zapomínáme.“ Rozplakala jsem se.

Doma to ale zůstalo stejné. Máma mi dál vyčítala sobectví, táta mlčel a Petr mě ignoroval. Začala jsem chodit k psycholožce. Pomohla mi pochopit, že mám právo žít svůj život. Ale bolest z odmítnutí rodiny zůstává.

Někdy v noci ležím v posteli a ptám se sama sebe: Stálo to za to? Může člověk být šťastný, když je sám? Nebo je lepší žít podle očekávání druhých a nikdy nepoznat sám sebe?

Co byste udělali vy? Je lepší být černou ovcí a žít podle svého, nebo raději obětovat vlastní štěstí pro klid v rodině?