Když peníze rozdělují rodinu: Moje sestra, její rozvod a já

„Tak co s tím uděláš, Kláro?“ Mámin hlas mě probodl jako ledová sprcha. Seděla u kuchyňského stolu, ruce složené v klíně, oči upřené do šera za oknem. Venku pršelo, kapky bubnovaly do parapetu a já měla pocit, že se mi celý svět rozpadá pod rukama.

„Já? Co bych s tím měla dělat?“ vyhrkla jsem, i když jsem odpověď znala. Věděla jsem, že to přijde. Že se všechno zase stočí ke mně. „Mami, mám za měsíc svatbu, víš to vůbec?“

Máma se na mě podívala, jako by mě slyšela poprvé. „Jana je sama. Dvě děti. Nemá ani na nájem. Ty máš přece práci, Tomáš taky. Pomůžete jí.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Vždycky to bylo stejné – já ta zodpovědná, Jana ta ztracená. Když jsme byly malé, já uklízela pokoj a ona rozbíjela vázy. Já šetřila na kolo, ona utrácela kapesné za sladkosti. Teď je mi třicet a pořád mám pocit, že žiju její život místo svého.

„A co táta?“ zeptala jsem se tiše. „Ten se k tomu nevyjádřil,“ mávla máma rukou. „On má dost svých starostí.“

Zavřela jsem oči a snažila se nemyslet na to, jak Tomáš doma skládá svatební oznámení a těší se na nový začátek. Jak jsme konečně našetřili na malý byt v Holešovicích. Jak jsem si slíbila, že tentokrát budu myslet hlavně na sebe.

Telefon zazvonil. Jana. Samozřejmě.

„Kláro? Můžu k tobě přijít? Prosím tě…“ Její hlas byl roztřesený, jako když jsme byly malé a ona se bála tmy.

Za půl hodiny seděla u nás v obýváku, oči opuchlé od pláče. „On prostě odešel,“ vzlykala. „Nechal mi jen vzkaz na lednici. Prý už to dál nejde.“

Tomáš mi stiskl ruku pod stolem. „To je mi líto, Jani,“ řekl tiše.

„Nevím, co budu dělat,“ pokračovala Jana. „Nemám peníze na nájem, na školku… On mi nic nenechal! A máma říkala…“

„Že ti pomůžeme,“ dokončila jsem za ni větu.

V tu chvíli jsem cítila vztek i lítost zároveň. Proč je to zase na mně? Proč mám být já ta silná? Proč nikdo neřeší, že i já mám svoje sny?

Tomáš mě později objal v ložnici. „Klárko, musíme si promluvit. Já chápu, že jí chceš pomoct… Ale máme hypotéku, svatbu… Nemůžeme ji živit napořád.“

„Já vím,“ šeptla jsem. „Ale když ji nechám být… co když to nezvládne?“

Další dny byly jako zlý sen. Máma mi volala každý večer: „Jana potřebuje peníze na školku.“ „Jana nemá na jídlo.“ „Jana je zoufalá.“

Začala jsem jí posílat peníze z výplaty. Tomáš mlčel, ale viděla jsem mu v očích zklamání. Naše úspory mizely rychleji než voda v písku.

Jednou večer jsem přišla domů a našla Tomáše sedět potmě v kuchyni.

„Kláro… Takhle to nejde dál. Já tě miluju, ale nemůžeme pořád zachraňovat tvoji sestru. Co když jednou budeme mít vlastní děti? Co jim řekneš? Že nemáme peníze, protože teta Jana zase něco pokazila?“

Rozbrečela jsem se. Cítila jsem se roztrhaná mezi dvěma světy – rodinou, která mě vždycky potřebovala, a vlastním životem, který jsem si konečně chtěla postavit podle sebe.

Jednou v neděli jsme seděli všichni u mámy na obědě. Jana mlčela, máma mě probodávala pohledem.

„Kláro,“ začala máma ostře, „musíš si uvědomit, že rodina je nejdůležitější.“

„A co já?“ vybuchla jsem poprvé v životě před celou rodinou. „Co moje štěstí? Co Tomáš? Co naše budoucnost? Proč mám pořád zachraňovat Janu?“

V místnosti bylo ticho tak husté, že by se dalo krájet.

Jana se rozplakala a utekla do koupelny.

Máma vstala a beze slova odešla do ložnice.

Táta jen pokrčil rameny: „To je život.“

Cestou domů jsme s Tomášem mlčeli. Večer jsem seděla u okna a dívala se do tmy.

Přemýšlela jsem: Kde je ta hranice mezi pomocí a sebeobětováním? Kdy už je člověk sobec a kdy jen chrání sám sebe?

Možná bych měla být tvrdší. Možná bych měla Janu nechat padnout na dno… Ale co když už se nikdy nezvedne?

A tak tu sedím a ptám se vás: Co byste udělali vy? Kde byste našli odvahu říct dost – nebo byste pomáhali dál bez ohledu na vlastní život?