Proč babička už nechodí? Příběh jedné matky, která hledá odpovědi

„Mami, kdy zase přijde babička?“ ptá se mě pětiletý Matěj s očima plnýma očekávání. Zastavím se uprostřed skládání prádla a v krku mi ztuhne knedlík. Co mám říct? Že babička už půl roku nezavolala, nenapsala, nepřišla ani na narozeniny? Že i když bydlí jen o dvě zastávky tramvají dál, jako by pro nás přestala existovat?

„Nevím, zlatíčko. Asi má hodně práce,“ odpovím tiše a pohladím ho po vlasech. Vím, že lžu. A vím, že to ví i on. Děti vycítí víc, než si dospělí myslí.

Když jsem si brala Petra, jeho máma byla pro mě jako druhá maminka. Pomáhala mi s dětmi, když jsem byla po porodu vyčerpaná, pekla bábovky a vyprávěla pohádky. Děti ji milovaly. A pak… najednou ticho. Nejprve jsem si říkala, že je nemocná nebo unavená. Ale když jsem jí volala, zvedla to jen jednou a mluvila odměřeně. „Teď nemůžu, ozvu se,“ řekla a od té doby nic.

Petr to neřeší. „Nech ji být, máma je prostě taková. Když něco chce, ozve se,“ mávne rukou a ponoří se do práce na počítači. Ale já to nedokážu pustit z hlavy. Každý den mi připomíná její nepřítomnost – prázdné místo u stolu, ticho místo smíchu.

Jednoho večera sedím v kuchyni s hrnkem čaje a přemýšlím, co jsem udělala špatně. Prohrávám v hlavě poslední společné chvíle – nebyla jsem dost vděčná? Nepohádaly jsme se? Vzpomínám si na poslední návštěvu: děti byly rozjívené, Matěj rozlil džus na její nový svetr. Ona se usmála, ale v očích jí něco zhaslo. Může být tohle důvod?

Rozhodnu se napsat jí zprávu: „Dobrý večer, doufám, že jste v pořádku. Děti se na Vás moc těší.“ Odpověď nepřichází. Dny plynou a já začínám být zoufalá.

Jednoho dne potkám sousedku paní Novotnou na chodbě. „Dlouho jsem neviděla vaši tchyni s dětmi,“ poznamená. „Vždycky byla taková akční babička.“ Přikývnu a cítím slzy v očích. „Nevím, co se stalo,“ přiznávám.

Večer to nevydržím a znovu to otevřu s Petrem. „Myslíš, že jsme jí nějak ublížili?“ ptám se opatrně.

Petr zavrtí hlavou: „Možná má prostě dost svých starostí. Nech to být.“

Ale já to nedokážu. Děti jsou smutné, ptají se každý týden. Nejvíc mě bolí, když vidím Elišku kreslit obrázek babičky a schovávat ho pod polštář: „Až přijde, dám jí ho.“

Jednoho dne se rozhodnu jít za ní osobně. Srdce mi buší až v krku, když zvoním u jejího bytu. Otevře mi až po dlouhé chvíli – vypadá unaveně a starší než dřív.

„Jano… co tu děláš?“ zeptá se překvapeně.

„Chtěla jsem vědět, jestli jste v pořádku. Děti se na vás ptají…“

Zaváhá a pozve mě dál. Byt je tichý a chladný. Sedíme naproti sobě u stolu a já cítím napětí ve vzduchu.

„Víte… děti vás mají moc rády,“ začnu opatrně.

Mlčí dlouho, pak si povzdechne: „Jano, já už prostě nemůžu. Bolí mě záda, mám problémy se srdcem… A taky… mám pocit, že už nejsem potřebná.“

Zaskočí mě to. „Ale vždyť děti vás potřebují! Já vás potřebuju!“ vyhrknu.

„Petr už mě nepotřebuje,“ řekne tiše. „A ty… zvládáš všechno sama.“

Chci jí vysvětlit, že to není pravda, ale ona pokračuje: „Někdy mám pocit, že jsem jen na obtíž. Že už nejsem ta veselá babička jako dřív.“

Sedíme tam dlouho v tichu. Nakonec jí slíbím, že jí budu víc volat a že nemusí být dokonalá babička – stačí být s námi.

Když odcházím domů, cítím směs úlevy i smutku. Vysvětlení je bolestivé – není to o nás, ale o ní samotné.

Doma dětem říkám: „Babička je nemocná a potřebuje odpočívat. Ale má vás moc ráda.“

Matěj mě obejme: „Tak jí nakreslíme obrázek spolu.“

A já si uvědomuji, jak křehké jsou rodinné vztahy a jak snadno můžeme přehlédnout bolest druhého.

Někdy přemýšlím: Proč je tak těžké říct si o pomoc? Proč raději mlčíme a vzdalujeme se těm, které máme nejradši? Co bych mohla udělat jinak?