Když se ztrácí světlo: Můj zápas o víru a naději

„Proč jsi to udělal, Petře? Proč jsi mě opustil právě teď?“ křičela jsem do prázdného bytu, kde ještě před týdnem voněla káva a smály se naše děti. Teď tu byl jen chlad, ticho a moje zlomené srdce. Seděla jsem na podlaze v kuchyni, ruce zabořené do vlasů, a snažila se pochopit, jak se můj život mohl během pár měsíců takhle rozpadnout.

Ještě v lednu jsem byla přesvědčená, že mám všechno – milujícího manžela Petra, dvě krásné děti, práci účetní v malé firmě na okraji Brna. Jenže pak přišla restrukturalizace a já byla mezi prvními, kdo dostali výpověď. Petr mi tehdy řekl: „To zvládneme, Terezo. Něco si najdeš.“ Ale místo podpory přišly hádky. Peníze začaly docházet, děti byly čím dál nervóznější a Petr trávil víc času v hospodě než doma.

Jednoho večera přišel pozdě, opilý, a oznámil mi, že už to takhle dál nejde. „Potřebuju pauzu. Jdu k mámě,“ řekl a sbalil si tašku. Děti plakaly, já plakala. A pak přišlo to nejhorší – ticho. Ticho, které mě dusilo každou noc.

Začala jsem se bát vycházet ven. Kamarádky se mi vyhýbaly – možná nevěděly, co říct, možná se bály mého smutku. Dny splývaly v jeden dlouhý šedý pruh. Neměla jsem sílu vstát z postele, natož hledat práci. Děti jsem vodila do školky a školy jako robot. Když jsem jednou zapomněla vyzvednout malou Aničku, učitelka mi řekla: „Paní Novotná, musíte se dát dohromady.“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejsem jen smutná – byla jsem zlomená. A tehdy jsem poprvé po letech padla na kolena vedle postele a začala se modlit. Nevěděla jsem přesně jak – jen jsem šeptala: „Bože, jestli jsi, pomoz mi. Prosím.“

Další dny byly stejně těžké, ale něco se změnilo. Každý večer jsem si našla chvilku na modlitbu. Nešlo o žádné velké prosby – jen jsem děkovala za to málo, co mám: zdravé děti, střechu nad hlavou, teplou polévku. Začala jsem si psát do deníku tři věci, za které jsem vděčná.

Jednou ráno mi zazvonil telefon. Byla to paní Vondráčková z farnosti: „Terezo, slyšela jsem od sousedky, že to nemáš lehké. Nechceš přijít na setkání maminek? Jen si popovídat.“

Nechtělo se mi nikam. Ale něco ve mně mě přimělo jít. V kostelní klubovně seděly ženy různého věku, povídaly si o dětech, o starostech i radostech. Nikdo mě nesoudil. Když jsem se rozplakala, jedna z nich mě objala: „Neboj se brečet. My jsme tu pro tebe.“

Začala jsem chodit pravidelně. Modlily jsme se společně, povzbuzovaly se navzájem. Jedna z maminek mi nabídla brigádu v pekárně: „Není to moc peněz, ale aspoň něco.“ Práce byla těžká – vstávala jsem ve čtyři ráno a vracela se domů unavená a od mouky špinavá. Ale měla jsem pocit, že zase někam patřím.

Děti si všimly změny: „Mami, ty už nejsi tak smutná,“ řekla jednou Anička a objala mě kolem pasu. S Petrem jsme spolu mluvili jen přes SMS kvůli dětem. Jednou mi napsal: „Vidím, že to zvládáš líp než já.“

Byly dny, kdy jsem měla chuť všechno vzdát – když mi nevyšla žádost o podporu nebo když mi někdo v obchodě řekl: „To je ta Novotná, co ji manžel opustil.“ Ale pokaždé jsem si vzpomněla na slova paní Vondráčkové: „Bůh nás nikdy neopustí – i když máme pocit, že jsme sami.“

Jednoho večera přišla Anička s obrázkem: nakreslila naši rodinu – mě, brášku i tátu. „Mami, myslíš, že táta přijde zase domů?“ zeptala se tiše.

Nevěděla jsem, co odpovědět. Možná už nikdy nebudeme rodina jako dřív. Ale naučila jsem se věřit tomu, že všechno má svůj smysl – i bolest a samota.

Dnes už mám stálou práci v pekárně a s dětmi jsme našli nový rytmus života. S Petrem jsme si dokázali odpustit a dokážeme spolu mluvit bez výčitek – kvůli dětem i kvůli sobě.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a dívám se na hvězdy nad Brnem. Přemýšlím: Kde bych dnes byla bez víry? Bez modlitby? Bez těch obyčejných lidí kolem sebe?

Možná je víra právě to světlo v temnotě – i když ho někdy nevidíme hned.

Co myslíte vy? Má víra opravdu sílu změnit náš život? Nebo je to jen útěk před realitou?