Když láska bolí: Příběh o Markétě a Davidovi

„Davide, můžeš mi prosím zaplést vlasy? Sama to dneska nezvládnu.“ Její hlas byl tichý, skoro neslyšitelný, ale v té větě bylo všechno – prosba, stud i bolest. Stál jsem v koupelně s hřebenem v ruce a díval se na Markétu, jak sedí na okraji vany a snaží se potlačit slzy. Ještě před rokem by mě ani nenapadlo, že budu stát před takovým úkolem. Nikdy jsem neuměl zaplétat copánky. Nikdy jsem si nemyslel, že to budu potřebovat.

Ale když Markétě diagnostikovali roztroušenou sklerózu, všechno se změnilo. Najednou jsme byli v úplně jiném světě – světě lékařských termínů, nekonečných vyšetření a nejistoty. Pamatuju si ten den, kdy nám to MUDr. Novotná oznámila. Seděli jsme v ordinaci, Markéta svírala mou ruku tak pevně, až mi zbělaly klouby. „Je mi líto, ale vaše žena má roztroušenou sklerózu.“ Ta slova se mi zaryla do mozku jako ledové jehly.

První týdny byly nejhorší. Markéta byla naštvaná na celý svět, na mě, na doktory, na sebe. „Proč zrovna já?“ křičela jednou večer v kuchyni a rozbila hrnek o podlahu. „Co jsem komu udělala?“ Já jen stál a nevěděl, co říct. Cítil jsem se bezmocný. Vždycky jsem byl ten, kdo všechno zvládne, kdo má řešení na každý problém. Ale teď jsem nevěděl nic.

Začali jsme žít podle nových pravidel. Ráno jsem jí pomáhal vstát z postele, někdy ji musel podpírat až do koupelny. Naučil jsem se vařit jednoduchá jídla – bramborovou kaši, kuře na paprice, polévky. Markéta dřív milovala pečení, ale teď jí dělalo problém i držet vařečku. „Davide, můžeš mi podat mou oblíbenou zástěru?“ ptala se jednou s nadějí v očích. Podal jsem jí ji a díval se, jak se snaží zavázat uzel za zády. Po chvíli to vzdala a rozplakala se.

Nejhorší byly pohledy lidí. Naši sousedé – paní Vránová z druhého patra nebo starý pan Karel – najednou nevěděli, jak s námi mluvit. „To je mi líto,“ říkali a rychle měnili téma. V práci se mě kolegové ptali: „Jak to zvládáš?“ Ale nikdo doopravdy nechtěl slyšet odpověď.

Jednou večer jsme seděli u televize a Markéta najednou řekla: „Myslíš, že mě ještě budeš milovat, až budu úplně neschopná?“ Ta otázka mě zasáhla jako rána pěstí. „Markéto,“ řekl jsem tiše a vzal ji za ruku, „já tě miluju pořád stejně. Možná ještě víc.“

Ale pravda je, že to nebylo jednoduché. Byly dny, kdy jsem měl chuť utéct. Kdy jsem seděl v autě před domem a brečel do volantu. Kdy jsem měl vztek na celý svět i na Markétu samotnou – za to, že už není tou veselou ženou, kterou jsem si bral. Ale pak jsem si uvědomil, že ona trpí mnohem víc než já.

Jednoho dne přišla dcera Anička ze školy domů dřív než obvykle. „Mami, ve škole se mi smáli, že máš hůlku jako babička,“ řekla a rozbrečela se. Markéta ji objala a řekla: „To nevadí, Aničko. Každý máme něco.“ V tu chvíli jsem pochopil, jak silná moje žena je.

Začal jsem hledat způsoby, jak jí pomoct. Přihlásil jsem nás do podpůrné skupiny pro rodiny s roztroušenou sklerózou v našem městě. Tam jsem potkal další lidi jako my – třeba Honzu, který pečoval o svou maminku, nebo paní Martu, která už byla na vozíku. Najednou jsme nebyli sami.

Naučil jsem se zaplétat copánky podle videí na YouTube. První pokusy byly katastrofální – Markéta se smála přes slzy: „Vypadám jako strašidlo z pohádky!“ Ale postupně jsem se zlepšoval. Každé ráno jsem jí zapletl vlasy a ona mi za to děkovala pohledem plným lásky.

Začali jsme si vážit maličkostí – společné snídaně na balkoně, procházky parkem s Aničkou a naším psem Maxem, večery u starých českých filmů. Naučili jsme se žít jinak – pomaleji, s větší pokorou.

Samozřejmě byly i horší dny – když Markéta upadla v koupelně a já ji musel zvedat ze země; když měla bolesti tak silné, že nemohla spát; když Anička přišla domů s poznámkou od učitelky kvůli špatným známkám a já neměl sílu ji utěšit.

Jednou večer jsme seděli u stolu a Markéta řekla: „Víš, Davide, někdy mám pocit, že ti kazím život.“ Podíval jsem se jí do očí a řekl: „Ty jsi můj život.“

Dnes už vím, že láska není jen o krásných slovech nebo romantických gestech. Je to o každodenních malých bojích – o tom zaplést copánek, podržet ruku při chůzi po schodech nebo jen mlčky sedět vedle sebe a vědět, že jsme spolu.

Někdy přemýšlím: Kolik lidí kolem nás prožívá podobné příběhy? Kolik z nás má sílu vydržet i tehdy, když už nezbývá nic než láska? Co byste udělali vy na mém místě?