Jedno slovo lékaře: Jak jsem musela zvolit sebe místo manželství

„To snad nemyslíš vážně, Jano! Co budeme dělat? Vždyť my spolu žijeme pro ty naše večeře, pro ty nedělní svíčkové, koláče, pivo a klobásy na chatě! To chceš všechno zahodit?“ Petr stál uprostřed kuchyně, ruce v bok, oči rozšířené vztekem i nepochopením. Já seděla u stolu, v ruce svírala papír s výsledky krve a v hlavě mi zněla slova doktorky: „Pokud nezměníte životní styl, do pěti let budete mít vážné komplikace. Můžete přijít o nohu. Nebo hůř.“

Bylo mi čtyřicet osm a nikdy jsem si nemyslela, že právě já budu ta, kdo bude muset počítat sacharidy a vyhýbat se všemu, co mám ráda. S Petrem jsme byli spolu dvacet let. Poznali jsme se na ochutnávce vín v Mikulově a od té doby jsme si užívali každý víkend nějakou kulinářskou akci – zabijačky, festivaly piva, domácí pečení. Jídlo bylo naše lepidlo. Jenže teď se to lepidlo změnilo v past.

„Petře, já nechci umřít. Já… já mám strach,“ zašeptala jsem a cítila, jak se mi třesou ruce. Petr se na mě díval jako na cizího člověka. „To přece přeháníš! Vždyť tvoje máma taky měla cukrovku a žila do sedmdesáti! Stačí si dát menší porci a bude to dobrý.“

Ale nebylo to dobrý. První týdny byly peklo. Petr mi nosil domů koblihy „na zlepšení nálady“, večer otvíral láhev vína „abychom si udělali hezký večer“. Když jsem odmítla, urazil se. „Tak si to jez sama, já si dám normálně!“ křičel jednou večer, když jsem si místo bramboráků udělala salát. Děti – Klára a Tomáš – byli na kolejích a domů jezdili jen občas. Když přijeli, Klára mě objala a šeptla: „Mami, buď silná.“ Tomáš jen pokrčil rameny: „Tati, nech ji být.“

Začala jsem chodit na procházky. Sama. Petr odmítal jít se mnou – „Nebudu tady šaškovat po sídlišti jak důchodce!“ Smála jsem se tomu před sousedy, ale doma jsem brečela do polštáře. Každý den jsem bojovala sama se sebou i s ním. Když jsem poprvé odmítla jeho domácí guláš, rozbil talíř o dřez. „Už nejsi ta Jana, kterou jsem si vzal!“ zařval.

Začala jsem chodit do skupiny pro lidi s diabetem. Tam jsem poprvé slyšela slovo „závislost na jídle“. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohl být problém i u nás doma. Ale když jsem slyšela příběhy ostatních – o tom, jak jídlo nahrazuje lásku, útěchu i radost – poznala jsem se v nich. A poznala jsem i Petra.

Jednou večer přišla Klára domů dřív než obvykle. Našla mě v kuchyni, jak sedím u stolu a koukám do prázdna. „Mami… proč to s tátou nevzdáš?“ zeptala se tiše. „Protože ho miluju,“ odpověděla jsem automaticky. Ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že už nevím, jestli je to pravda.

Petr začal trávit víc času v hospodě. Když přišel domů opilý, vyčítal mi, že ničím rodinu. „Kvůli tobě už nejsme rodina! Ty tvoje saláty a jogurty… To už nejsme Češi?“ Smála jsem se tomu před ním, ale uvnitř mě to ničilo.

Jednoho dne mi zavolala doktorka: „Paní Novotná, vaše výsledky jsou lepší! Pokračujte tak dál.“ Měla jsem radost – ale doma mě čekal další boj. Petr seděl u televize s pivem v ruce a ani nezvedl oči: „Tak co? Už jsi zdravá? Můžeme si dát řízek?“

V tu chvíli mi došlo, že už nemůžu dál žít jeho život místo svého. Večer jsem mu řekla: „Petře, já už takhle nemůžu. Buď půjdeš se mnou – nebo půjdu sama.“ Smál se mi do očí: „Tak běž!“

A já šla.

První noc sama v bytě byla hrozná. Ale ráno jsem vstala a poprvé po letech se nadechla bez strachu. Děti mě podpořily – Klára mi pomohla najít novou skupinu lidí s podobným osudem, Tomáš mi poslal zprávu: „Jsem na tebe pyšný.“

Dneska už vím, že někdy musíme ztratit všechno staré, abychom mohli najít sami sebe. Ale někdy si říkám – proč je pro nás Čechy tak těžké říct ne tomu, co nás ničí? Proč máme pocit, že rodina je víc než naše zdraví? Co byste udělali vy na mém místě?