Když pravda bolí: Příběh zrady v rodině Novotných

„Kde jsou ty peníze, Karle?“ vyhrkla jsem, sotva jsem vešla do kuchyně. Moje ruce se třásly a v hlavě mi bušilo. Karel seděl u stolu, upřeně zíral do hrnku s kávou a mlčel. Věděla jsem, že něco není v pořádku už několik týdnů – pozdní příchody domů, vymlouvání se na práci, mobil neustále otočený displejem dolů. Ale tohle? Z našeho společného účtu zmizelo přes padesát tisíc korun. Peníze, které jsme šetřili na opravu střechy.

„Já… já ti to vysvětlím,“ začal tiše. V tu chvíli mi bylo jasné, že to nebude vysvětlení, které bych chtěla slyšet. „Potřeboval jsem je půjčit…“

„Komu? Komu jsi je půjčil?“ přerušila jsem ho a hlas mi přeskočil. V očích mě pálily slzy, ale držela jsem se. Musela jsem.

Karel se nadechl a podíval se na mě poprvé za celý večer. „Lence.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Lenka byla moje sestra. Moje vlastní krev. Vždycky jsme si byly blízké, i když poslední dobou mezi námi něco skřípalo. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by ona…

„Proč bys půjčoval peníze Lence? A proč jsi mi o tom neřekl?“

Karel sklopil oči. „Protože… protože jsme spolu… něco měli.“

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. Najednou mi všechno dávalo smysl – ty pohledy na rodinných oslavách, Lenčina nervozita, když jsme se bavily o Karlovi, její časté návštěvy pod záminkou, že potřebuje poradit s dětmi nebo s prací.

„Takže nejenže jsi mě podvedl, ale ještě jsi jí dal naše peníze?“ vydechla jsem nevěřícně.

Karel mlčel. V kuchyni bylo ticho, které by se dalo krájet. Slyšela jsem jen tikání hodin a svůj vlastní zrychlený dech.

Ten večer jsem nemohla spát. Hlavou mi běžely vzpomínky na všechny ty chvíle, kdy jsme byli šťastní – společné dovolené v Krkonoších, Vánoce u rodičů, smích našich dětí na zahradě. Jak je možné, že tohle všechno může zničit jediný čin? Jak může člověk, kterému věříte nejvíc na světě, udělat něco takového?

Druhý den ráno jsem zavolala Lence. „Musíme si promluvit,“ řekla jsem jí do telefonu a slyšela v jejím hlase napětí.

Sešly jsme se v malé kavárně na náměstí. Lenka byla bledá a nervózně si pohrávala s lžičkou od kávy.

„Jano… já… je mi to líto,“ začala hned.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se přímo.

„Půl roku,“ přiznala tiše.

Cítila jsem vztek i bolest zároveň. „A ty peníze?“

Lenka sklopila oči. „Potřebovala jsem je na splácení dluhů. Měla jsem problémy s půjčkami… Nechtěla jsem tě zatěžovat.“

„Ale zatížila jsi mě mnohem víc,“ odpověděla jsem tvrději, než jsem chtěla.

Seděly jsme tam dlouho v tichu. Nakonec Lenka vstala a odešla. Zůstala po ní jen prázdná židle a pocit prázdnoty ve mně.

Doma mě čekaly děti – Tomášek a Anička. Byli zmatení, proč je táta smutný a máma pořád pláče. Snažila jsem se být silná kvůli nim, ale uvnitř jsem byla zlomená.

Následující týdny byly peklo. Karel se snažil omlouvat, sliboval, že všechno napraví, že už s Lenkou nic nemá. Ale já mu už nevěřila. Každý jeho pohyb mi připomínal zradu. Každý telefonát od Lenky byl jako další rána.

Rodiče byli zdrcení. Máma plakala do telefonu: „Jak jste nám to mohli udělat? Vždyť jste byly vždycky nejlepší sestry…“ Táta jen mlčel a vyhýbal se pohledu na mě i na Lenu.

Začala jsem chodit k psycholožce – paní doktorka Dvořáková byla první člověk, kterému jsem dokázala říct všechno bez obalu. „Musíte si ujasnit, co chcete vy sama,“ řekla mi jednou na konci sezení.

Ale co když nevím? Co když už nikdy nebudu schopná důvěřovat ani vlastní rodině?

Jednoho večera přišla Lenka ke mně domů. Stála ve dveřích s očima plnýma slz.

„Jano, prosím tě… Odpusť mi to nějak… Já vím, že si to nezasloužím, ale nechci tě ztratit.“

Stály jsme tam dlouho naproti sobě. Chtěla jsem ji obejmout jako dřív, ale něco ve mně se bránilo.

„Nevím, jestli to někdy dokážu,“ odpověděla jsem upřímně.

A tak tu teď sedím u stolu v prázdném bytě a přemýšlím: Dá se vůbec odpustit taková zrada? Nebo je lepší začít znovu – sama? Co byste udělali vy na mém místě?