Slzy mojí mámy a cesta, kterou jsem si vybral

„Tohle mi nemůžeš udělat, Tomáši!“ křičela máma a slzy jí stékaly po tvářích. Stála uprostřed kuchyně, ruce zaťaté v pěst, a v očích měla zoufalství, které jsem nikdy předtím neviděl. Táta seděl u stolu, mlčky si mnul čelo a já měl pocit, že se mi hroutí celý svět. Bylo mi dvacet tři a právě jsem jim oznámil, že nechci jít na práva, jak si vždycky přála, ale že chci studovat fotografii na FAMU.

„Mami, já už takhle dál nemůžu. Nechci být právník. Chci fotit, chci tvořit…“ snažil jsem se vysvětlit, ale ona mě nenechala domluvit.

„A co si myslíš, že z tebe bude? Fotograf? Budeš fotit svatby a maturáky? Tomáši, ty jsi jediný syn! Celý život jsme ti s tátou všechno dávali, abys měl lepší život než my. A ty to teď zahodíš?“

V tu chvíli jsem cítil směs vzteku a bezmoci. Vždycky jsem byl ten hodný kluk, který plní očekávání. Na gymplu jsem měl samé jedničky, chodil na klavír, i když mě to nebavilo, jen abych mámě udělal radost. Ale teď už to dál nešlo. Každý večer jsem usínal s pocitem, že žiju cizí život.

Táta mlčel. Věděl jsem, že by mi nejradši řekl, ať si dělám, co chci, ale máma byla v naší rodině vždycky ta silnější. Její slovo platilo. Když jsem byl malý, rozhodovala o všem – co budu jíst, s kým se budu kamarádit, kam pojedeme na dovolenou. A já ji nikdy nezklamal. Až teď.

„Mami… prosím tě…“ začal jsem znovu.

„Ne! Jestli odejdeš na tu tvoji školu, už se sem nevracej!“ vykřikla a rozplakala se naplno.

Ten večer jsem poprvé v životě sbalil kufr a odešel z domova. Bydlel jsem pak u kamaráda Pavla v jeho malém bytě na Žižkově. První týdny byly hrozné. Máma mi nevolala, táta se ozval jen jednou – krátce a potichu: „Drž se.“

Na FAMU jsem byl jako v jiném světě. Najednou kolem mě byli lidé, kteří měli podobné sny jako já. Večer jsme seděli v kavárně Slavia a debatovali o světle a kompozici. Poprvé v životě jsem měl pocit, že někam patřím. Ale pokaždé, když jsem si prohlížel fotky na displeji foťáku, někde vzadu v hlavě mi zněl maminčin hlas: „Zklamal jsi nás.“

Jednou večer mi přišla SMS od sestry Jany: „Mamka je na tom špatně. Pořád brečí.“ Cítil jsem výčitky svědomí, ale zároveň i vztek. Proč je moje štěstí vždycky až na druhém místě? Proč mám pocit viny za to, že chci žít svůj život?

Po půl roce jsem se odhodlal vrátit domů na návštěvu. Máma mi otevřela dveře s červenýma očima a tvářila se odtažitě.

„Ahoj,“ řekl jsem nejistě.

„Ahoj,“ odpověděla chladně.

V kuchyni bylo ticho. Táta se snažil navázat řeč: „Tak co škola?“

„Dobře… Mám první výstavu,“ řekl jsem opatrně.

Máma se na mě podívala s bolestí v očích: „To tě opravdu těší? To ti stačí?“

„Ano,“ zašeptal jsem.

Následující týdny byly plné napětí. Máma se mnou skoro nemluvila, sestra Jana mi psala tajně zprávy: „Nevzdávej to.“ Táta se snažil být prostředníkem, ale moc mu to nešlo.

Jednou večer přišla máma do mého pokoje (který už byl spíš skladištěm starých věcí) a sedla si ke mně na postel.

„Víš… já jen chtěla, abys měl jistotu. Aby ses nemusel bát o peníze jako my s tátou…“ řekla tiše.

„Já vím, mami. Ale já bych byl nešťastný…“

Dlouho mlčela. Pak mě objala a poprvé za dlouhou dobu jsme oba brečeli.

Dnes je to už pět let od toho večera v kuchyni. Máma chodí na moje vernisáže a občas se dokonce usměje nad mými fotkami. Táta je pyšný potichu – jak už to chlapi dělají. Jana studuje medicínu a máma ji podporuje stejně urputně jako mě kdysi.

Občas si říkám – stálo to všechno za to? Ty hádky, slzy, samotu? Nebo bych měl radši žít podle cizích představ a být „hodný syn“?

Možná není správná odpověď. Ale jedno vím jistě: někdy musíme zklamat ty, které milujeme nejvíc – abychom nezklamali sami sebe.

Co byste udělali vy? Má člověk právo jít proti rodině kvůli svým snům?