Mami, nech mě dýchat: Příběh o boji za vlastní život

„Kláro, kam jdeš? Máš přece dneska angličtinu!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem sáhla po klice. Zastavila jsem se, srdce mi bušilo až v krku. „Mami, je mi dvacet tři. Můžu si snad rozhodnout sama, kam půjdu a kdy?“ vyhrkla jsem, aniž bych se otočila. Slyšela jsem, jak mamka prudce odložila hrnek na stůl. „Tohle je tvůj problém! Myslíš si, že všechno víš nejlíp. Ale kdybys mě aspoň jednou poslechla, nemusela bys teď řešit tu práci v tom směšném bistru!“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale místo toho jsem se zhluboka nadechla a vrátila se do kuchyně. Mamka stála u okna, ruce v bok, oči plné výčitek. „Proč mi pořád říkáš, co mám dělat?“ zeptala jsem se tiše. „Protože jsi moje dcera! A já chci pro tebe jen to nejlepší,“ odpověděla tvrdě. Jenže já už dávno nevěděla, co je pro mě nejlepší – a jestli to vůbec někdy věděla ona.

Moje máma, Jana Novotná, byla vždycky silná žena. Všechno zvládala sama – po tátově smrti nás vychovávala jen ona, pracovala na dvou místech, aby nám nic nechybělo. Jenže její síla byla i její slabostí: nikdy neuměla pustit otěže. Když jsem byla malá, bylo to fajn – měla jsem jistotu, že mě ochrání před světem. Ale teď? Teď jsem měla pocit, že se dusím.

Všechno začalo být horší po maturitě. Chtěla jsem jít studovat žurnalistiku do Prahy, ale mamka trvala na tom, že zůstanu doma v Brně a půjdu na ekonomku. „Novinářka? To je práce pro snílky! Potřebuješ jistotu,“ říkala pořád dokola. Nakonec jsem ustoupila – a od té doby jako bych ztrácela sama sebe.

Každý den byl stejný: práce v bistru, domů na večeři (protože „rodina jí spolu“), pak učení nebo domácí práce. Kamarádky jsem vídala jen tajně – máma je stejně neměla ráda („Ta Petra tě jen využívá!“). Když jsem si našla přítele, Tomáše, bylo to peklo. „Ten kluk tě akorát stáhne ke dnu! Máš na víc!“ A když jsme se po roce rozešli, slyšela jsem jen: „Já ti to říkala.“

Jednou večer jsme seděly u stolu a já sbírala odvahu říct jí pravdu: že mám pocit, že nežiju svůj život. „Mami… já už takhle nemůžu,“ začala jsem opatrně. „Potřebuju víc svobody.“ Mamka se na mě podívala jako na cizího člověka. „Tak běž! Jestli si myslíš, že to zvládneš sama… Ale až přijdeš s prosíkem zpátky, nečekej ode mě slitování.“

Ten večer jsem poprvé spala u Petry. Bylo to zvláštní – najednou ticho, žádné výčitky ani kontrolní SMSky. Ale taky prázdno. Chyběla mi máma? Nebo jen pocit domova? Ráno mi přišla zpráva: „Doufám, že jsi spokojená.“

Následující týdny byly jako horská dráha. Hledala jsem si podnájem, sháněla lepší práci a snažila se nezhroutit pod tíhou výčitek. Máma mi volala každý den – někdy plakala, jindy křičela. „Zničila jsi naši rodinu!“ obviňovala mě. Táta by prý byl zklamaný.

Jednou večer mi Petra řekla: „Kláro, tvoje máma tě miluje… ale musíš jí ukázat hranice.“ Jenže jak? Když jsem jí to zkusila vysvětlit po telefonu, slyšela jsem jen ticho a pak zavěšení.

Začala jsem chodit k psycholožce – poprvé v životě jsem měla pocit, že mě někdo opravdu poslouchá. Pomalu jsem se učila říkat NE bez pocitu viny. Máma mi přestala volat úplně. Bylo to horší než hádky – najednou jako by neexistovala.

Po třech měsících jsem jí napsala dopis: „Mami, vím, že jsi to neměla lehké. Vím, že mě miluješ a chceš mě chránit. Ale já potřebuju žít svůj život – i když budu dělat chyby. Prosím tě o jediné: zkus mě přijmout takovou, jaká jsem.“ Odpověď přišla až za týden: „Nevím, jestli to dokážu. Ale mám tě ráda.“ Bylo to málo… ale bylo to něco.

Dnes už bydlím sama a pracuju jako redaktorka v malém internetovém magazínu. S mámou si voláme jednou týdně – někdy je to fajn, jindy napjaté. Ale už vím jedno: nikdy nesmím dovolit nikomu – ani vlastní mámě – aby mi vzal můj život.

Někdy si ale stejně kladu otázku: Je možné najít cestu zpátky k rodiči, který nás celý život chtěl chránit tak moc, až nás tím skoro ztratil? Jak jste to zvládli vy?