Nebudu kupovat třípokojový byt jen proto, abych žila s tchyní

„Tohle je přece naprosto zbytečné plýtvání penězi! Třípokojový byt je ideální – každý bude mít své soukromí a já vám aspoň pomůžu s hypotékou,“ prohlásila Alena rázně a položila šálek kávy na stůl tak silně, až to zadunělo. Petr se na mě podíval tím svým omluvným pohledem, který jsem už znala nazpaměť. V tu chvíli jsem měla chuť utéct.

Seděli jsme v kuchyni našeho malého pronajatého bytu na Žižkově a já se snažila zhluboka dýchat. „Mami, vždyť jsme ti říkali, že chceme něco menšího. Dvoupokojový byt nám stačí. Chceme být chvíli sami,“ pokusil se Petr o smírný tón.

Alena se však nenechala zviklat. „A co když přijde dítě? Myslíš, že to zvládnete bez pomoci? Já vám nabízím řešení. A navíc – kdybych bydlela s vámi, nemusíte se bát o peníze.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se dusím. Věděla jsem, že bez Aleniny finanční pomoci si byt v Praze nikdy nekoupíme. Ale představa, že budu sdílet domácnost s tchyní, která mi už teď kontroluje, jak často utírám prach nebo co vařím k večeři, mě děsila.

Vzpomněla jsem si na první setkání s Alenou. Byla to silná žena, která po smrti manžela zůstala sama v rodinném domě v Berouně. Petr byl její jediný syn a ona se na něj upnula celou svou bytostí. Když jsme začali mluvit o společném bydlení, nabídla nám peníze na akontaci – ale s podmínkou, že půjde bydlet s námi.

„Myslíš si, že bychom to zvládli?“ zeptala jsem se Petra později večer, když jsme zůstali sami. „Já nevím,“ povzdechl si a objal mě kolem ramen. „Bez mámy to prostě nedáme dohromady.“

Začala jsem být podrážděná a hádavá. Každý den jsem cítila větší tlak. Alena mi volala do práce, ptala se na detaily prohlídek bytů, posílala mi odkazy na inzeráty a neustále připomínala své zásluhy. „Kdyby nebylo mě, nikdy byste si nic nekoupili,“ opakovala jako mantru.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a slyšela jsem Alenu v kuchyni. „Petře, tvoje žena je moc vybíravá. Já bych byla ráda za jakýkoliv byt. A navíc – kdybych tam byla já, všechno by bylo jednodušší.“

Zamrazilo mě. Byla jsem pro ni jen překážka? Nebo někdo, koho je třeba převychovat?

Začaly hádky. Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny – nechtěl zklamat matku ani mě. Já jsem mu vyčítala slabost a on mi zase nevděčnost.

Jednou večer jsem bouchla dveřmi a šla se projít do parku na Vítkově. Seděla jsem na lavičce a brečela. Přemýšlela jsem o svých rodičích v Hradci Králové – jak mi vždycky říkali, že rodina je základ všeho, ale že člověk musí mít i svůj prostor.

Začala jsem si představovat život v třípokojovém bytě: Alena by měla svůj pokoj, ale stejně by byla všude. Ráno by komentovala moje oblečení, večer by mi radila s vařením a do toho by mi vyčítala každou korunu utracenou za něco „zbytečného“. A co až přijde dítě? Budu vůbec ještě matka já?

Jednoho dne jsem to nevydržela a řekla Petrovi: „Já už takhle dál nemůžu! Nechci žít s tvojí mámou pod jednou střechou. Nechci přijít o sebe.“

Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Tak co navrhuješ?“

„Najděme menší byt. Bez její pomoci. Budeme platit víc, budeme mít méně prostoru – ale budeme mít klid.“

Bylo to těžké rozhodnutí. Alena byla uražená a několik týdnů s námi nemluvila. Petr měl výčitky svědomí a já pocit viny.

Nakonec jsme našli malý dvoupokojový byt na Smíchově. Bylo to těsné, ale naše. První večer jsme seděli na zemi uprostřed krabic a pili víno z plastových kelímků.

„Myslíš, že jsme udělali správně?“ zeptal se Petr tiše.

Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době cítila klid. „Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale aspoň jsme to rozhodli my dva.“

Dnes už vím, že hranice mezi vděčností a sebeobětováním je tenká jako vlas. Kolik jste ochotni obětovat pro rodinu vy? A kde je ta vaše hranice?