Jednoho deštivého večera: Když jsem zjistila, že Petr miluje jinou
„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ vyhrkla jsem, když jsem stála uprostřed kuchyně, v ruce jeho mobil a v očích slzy. Petr se na mě díval, jako by mě viděl poprvé. Venku bubnoval déšť do parapetu a v bytě bylo najednou nesnesitelně ticho.
„Aleno, já… nechtěl jsem ti ublížit,“ zamumlal a sklopil oči. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi pod nohama rozestupuje zem. Všechno, co jsme spolu zažili – naše svatba na radnici v Nuslích, první společné Vánoce v paneláku na Jižním Městě, hádky i smíření – to všechno se mi promítlo před očima jako starý film.
Ale teď už nic z toho nebylo skutečné. Všechno bylo pryč.
Petr byl vždycky tichý typ. Pracoval jako ajťák v malé firmě na Pankráci, domů chodil pozdě, často unavený a podrážděný. Já učila na základce češtinu a dějepis, snažila se držet domácnost pohromadě, vařit večeře, plánovat víkendy na chalupě v Posázaví. Poslední měsíce jsme spolu skoro nemluvili. Když jsem se ptala, co ho trápí, jen mávl rukou: „To je práce.“
A pak přišel ten večer. Listopadový déšť, šero, Petr ve sprše a jeho mobil zapomenutý na stole. Vibroval a na displeji svítilo jméno – Jana Novotná. Neznala jsem ji. Otevřela jsem zprávy a četla: „Chybíš mi… Kdy už jí to řekneš?“
V tu chvíli mi došlo, že všechno je jinak.
„Jak dlouho?“ zeptala jsem se tiše. Petr si sedl ke stolu, hlavu v dlaních. „Půl roku,“ přiznal. „Ale začalo to nevinně… prostě jsme si rozuměli.“
Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem čekala s večeří, na jeho odtažitost, na to, jak se vymlouval na porady nebo přesčasy. Najednou mi to všechno dávalo smysl – jenže ten smysl byl jako ledová sprcha.
„A co teď?“ zeptala jsem se. „Chceš odejít?“
Petr mlčel. Pak řekl: „Nevím.“
Ten večer jsem nespala. Ležela jsem v ložnici, poslouchala déšť a přemýšlela o tom, kde jsme udělali chybu. Byla jsem moc náročná? Moc unavená? Nebo jsme prostě zestárli vedle sebe a přestali si rozumět?
Ráno jsem šla do práce s kruhy pod očima. Děti ve třídě poznaly, že něco není v pořádku. Kolegině Jana mě vzala stranou: „Alčo, jsi bledá jak stěna. Co se děje?“ Rozbrečela jsem se jí na rameni.
Doma bylo dusno. Petr chodil po bytě jako stín, vyhýbal se mi pohledem. Po pár dnech přišel: „Měli bychom si promluvit.“ Sedli jsme si ke kuchyňskému stolu – tomu samému, kde jsme kdysi plánovali dovolenou do Krkonoš nebo slavili narozeniny.
„Jano…“ začal nejistě.
„Aleno,“ opravila jsem ho automaticky a v tu chvíli mi došlo, že už myslí na ni.
„Promiň… Aleno,“ opravil se rychle. „Já nevím, co mám dělat. Nechci ti ublížit, ale s Janou je to jiné… cítím se s ní živý.“
Ta slova mě bodla do srdce jako nůž.
„A já? Já už pro tebe nejsem dost?“ vyjela jsem zoufale.
Petr mlčel.
Začali jsme žít vedle sebe jako dva cizinci. Večer jsem seděla u televize a předstírala zájem o seriály z České televize, on byl zavřený v pracovně nebo odešel „na schůzku“. Každý den jsem čekala, kdy přijde s kufrem a řekne: „Odcházím.“
Jednou večer přišla moje sestra Lucie na návštěvu. Přinesla víno a čokoládu a já jí všechno řekla. „Alčo, musíš myslet na sebe,“ řekla rozhodně. „Nenech se zničit.“
Ale jak mám myslet na sebe, když mám pocit, že už nejsem nikdo? Že všechno, co jsem byla – manželka, učitelka, kamarádka – je pryč?
Začala jsem chodit k psycholožce paní Vránové. Poprvé v životě jsem mluvila o sobě – o svých snech, o tom, co mě bolí. Pomalu jsem si uvědomovala, že nejsem jen polovina páru s Petrem. Že mám právo být šťastná i sama.
Jednou večer Petr přišel domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do obýváku a řekl: „Aleno… rozhodl jsem se. Odcházím k Janě.“
Bylo to jako rána pěstí do žaludku – ale zároveň úleva. Už žádné čekání, žádné lži.
První týdny byly peklo. Všude jeho věci, jeho vůně na polštáři, jeho hrnek na stole. Ale pomalu jsem začala dýchat znovu. S Lucií jsme jely na víkend do Karlových Varů, smály jsme se jako za starých časů.
Ve škole mě děti objímaly a kolegyně mě zvaly na kafe po práci. Začala jsem znovu číst knihy, chodit do kina sama – poprvé po letech.
A pak mi jednoho dne napsal bývalý spolužák ze střední – Tomáš Novák. Pozval mě na procházku po Vyšehradě. Povídali jsme si celé odpoledne o všem možném – o životě, o snech i o bolesti.
Nevím, jestli ještě někdy dokážu někomu věřit tak jako kdysi Petrovi. Ale možná je čas začít věřit hlavně sama sobě.
Někdy si říkám: Jak poznáme, kdy je čas pustit minulost a začít znovu? A opravdu může být člověk šťastný i po takové zradě? Co myslíte vy?