Když tchyně chce začít znovu: Jeden telefonát, který roztrhl naši rodinu

„Jano, já už takhle dál nemůžu,“ ozvalo se z telefonu a já v tu chvíli věděla, že se něco stalo. Venku pršelo, kapky bubnovaly na parapet a já stála v kuchyni s utěrkou v ruce. Hlas mé tchyně, paní Věry, byl rozechvělý a zároveň rozhodný. „Potřebuju změnu. Chci začít znovu. Sama.“

Zůstala jsem stát jako přimražená. Věra byla vždycky oporou celé rodiny, po smrti tchána držela všechno pohromadě. Byla to žena, která pekla nejlepší bábovku v ulici a nikdy nezapomněla na žádné narozeniny. A teď mi říká, že chce odejít? Sama? V šedesáti?

„A co Petr?“ zeptala jsem se tiše, protože jsem věděla, že pro mého muže je jeho matka vším. „Ví to?“

„Ne. A prosím tě, ještě mu to neříkej. Potřebuju si to nejdřív srovnat v hlavě.“

Celý večer jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Petr si všiml mého neklidu. „Děje se něco?“ zeptal se, když jsme seděli u televize. „Jsi nějaká divná.“

„Jen jsem unavená,“ zalhala jsem. Ale v hlavě mi běžely myšlenky jako splašené koně. Co když odejde? Co když Petr nebude schopný to přijmout? Co když se rodina rozpadne?

Dva dny jsem nosila to tajemství jako kámen na srdci. Pak mi Věra zavolala znovu. „Jano, rozhodla jsem se. Najdu si byt v Praze. Chci žít svůj život, dokud můžu. Už nechci být jen babička a matka.“

Srdce mi bušilo až v krku. „Musíš to říct Petrovi,“ řekla jsem jí tiše.

A tak jsme se o víkendu všichni sešli u Věry doma. Petr netušil nic, byl v dobré náladě a těšil se na svíčkovou. Když jsme dojedli, Věra položila příbor a podívala se na nás.

„Petře, musím ti něco říct.“

Petr se usmál: „Co je, mami? Zase jsi vyhrála v tombole?“

Věra se nadechla: „Chci začít nový život. Sama. Najdu si byt v Praze a budu dělat věci, které jsem vždycky chtěla.“

Petr ztuhl. „Cože? To nemyslíš vážně! Vždyť máš nás! Máš vnoučata! Proč bys to dělala?“

Věra sklopila oči: „Celý život jsem žila pro druhé. Teď chci chvíli žít pro sebe.“

Petr vyskočil od stolu: „To je sobecký! Jak můžeš takhle opustit rodinu? Táta by se obracel v hrobě!“

V tu chvíli jsem měla chuť křičet i brečet zároveň. Cítila jsem bolest obou – Petr byl zrazený a nepochopený syn, Věra byla žena, která už nemohla dál žít podle očekávání ostatních.

Doma jsme s Petrem nemluvili skoro celý týden. Chodil po bytě jako lev v kleci, bouchal dveřmi a odmítal o tom mluvit. Já byla mezi dvěma mlýnskými kameny – rozuměla jsem touze Věry po svobodě, ale zároveň jsem viděla Petrovu bolest.

Jednou večer přišel Petr do kuchyně a řekl: „Ty jsi to věděla dřív, viď?“

Přikývla jsem.

„A co si o tom myslíš?“

Zhluboka jsem se nadechla: „Myslím, že má právo žít svůj život. Ale chápu i tebe.“

Petr se rozplakal. Poprvé za těch deset let, co jsme spolu, jsem ho viděla plakat jako malého kluka.

Další týdny byly plné hádek a ticha. Věra si opravdu našla malý byt na Žižkově a začala chodit na kurzy malování a italštiny. Posílala mi fotky svých obrazů a psala dlouhé zprávy o tom, jak je šťastná.

Petr za ní nechtěl jezdit. „Nechci ji vidět,“ říkal tvrdohlavě.

Ale děti ji milovaly a chtěly za babičkou jezdit dál. Já je vozila každou druhou sobotu do Prahy a sledovala, jak Věra rozkvétá.

Jednou jsme seděli s Věrou na lavičce pod kaštany a ona mi řekla: „Víš, Jano, nikdy bych nečekala, že budu mít odvahu to udělat. Ale kdybych zůstala doma a dělala jen to, co se ode mě čeká… asi bych umřela zaživa.“

Dívala jsem se na ni a přemýšlela o sobě. O tom, kolik věcí dělám jen proto, že se to má. Kolikrát jsem potlačila svoje sny kvůli rodině.

Petr nakonec za Věrou přijel až po půl roce. Seděli spolu dlouho na balkoně a pak mi Petr řekl: „Mami je šťastná. Asi bych jí měl přát to samé.“

Od té doby se naše rodina změnila. Už nejsme ta dokonalá česká rodina z obrázku – ale možná jsme upřímnější než kdy dřív.

Někdy večer přemýšlím: Kolik žen kolem mě by chtělo udělat totéž co Věra? A kolik z nás má odvahu žít svůj vlastní život? Co byste udělali vy na mém místě?