Cesta Jany: «Nechala jsem ji rozhodovat, teď musí najít svou vlastní cestu»
Jmenuji se Alena a žiji v malém městečku nedaleko Brna. Mám dvě dcery, Janu a Petru. Jana je starší, vždy byla tou zodpovědnější. Když se rozhodla, že se po maturitě přestěhuje do Prahy, abych byla upřímná, měla jsem obavy. Ale nechtěla jsem ji do ničeho tlačit. Vždy jsem věřila, že si musí najít svou vlastní cestu.
Jednoho dne, když jsme seděly u kávy v naší oblíbené kavárně na náměstí, mi Jana oznámila, že se chce vdát. Byla jsem překvapená. «Jano, jsi si jistá? Máš ještě tolik času,» řekla jsem jí. Ale ona se jen usmála a odpověděla: «Mami, vím, co dělám.»
Vzpomínám si na své mládí. Bylo to jiné. Vdávala jsem se ve dvaceti a měla Petru hned rok poté. Ale doba se změnila. Dnes mají mladí lidé tolik možností. Cestovat, studovat, poznávat svět. Proč ten spěch?
Jana se přestěhovala do Prahy a já ji navštěvovala, kdykoli to šlo. Viděla jsem, jak se mění, jak dospívá. Byla šťastná a to bylo pro mě nejdůležitější. Ale stále jsem měla pocit, že by mohla počkat. Že by mohla ještě chvíli žít jen pro sebe.
Jednoho večera mi zavolala Petra. «Mami, musíme si promluvit o Janě,» řekla mi. Sešly jsme se v naší oblíbené restauraci na rohu ulice. Petra byla vždycky ta přemýšlivější z mých dcer. «Myslíš, že dělá chybu?» zeptala se mě.
«Nechci říkat, že dělá chybu,» odpověděla jsem. «Jen si myslím, že by mohla počkat. Ale je to její život.»
Petra se zamyslela a pak řekla: «Možná máš pravdu, ale možná taky ne. Každý má svou vlastní cestu.»
Čas plynul a Jana se vdala. Byla to krásná svatba v malém kostelíku na venkově. Viděla jsem ji stát vedle jejího manžela a věděla jsem, že je šťastná.
Nedávno mi Jana zavolala s novinkou. «Mami, čekáme miminko,» řekla mi s radostí v hlase. Byla jsem překvapená, ale zároveň šťastná. Možná jsem měla pochybnosti, ale teď vím, že Jana ví, co dělá.
Když jsem ji naposledy navštívila v Praze, seděly jsme spolu na balkoně jejího bytu s výhledem na Vltavu. «Mami,» řekla mi Jana, «děkuji ti za to, že jsi mě nechala rozhodovat.»
Usmála jsem se a odpověděla: «Vždycky budu tady pro tebe, Jano.»
A tak jsem pochopila, že i když mám obavy a pochybnosti, musím věřit svým dětem a jejich rozhodnutím. Každý má svou vlastní cestu a já budu vždycky stát po jejich boku.