„Nejsi dost cool, babi!” – Příběh jedné zlomené babičky a její cesty za pochopením vnoučete

„Babi, proč nemáš Instagram? A proč nosíš pořád ty starý svetry? Víš, že se za tebe trochu stydím?”

Ta slova mi rezonovala v hlavě ještě dlouho poté, co Anička zabouchla dveře mého bytu a zmizela s mobilem v ruce. Seděla jsem na pohovce, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Nikdy bych nevěřila, že něco takového uslyším od vlastní vnučky. Vždyť jsem ji vychovávala, když byla malá, četla jí pohádky, pekla bábovky a utírala slzy, když ji ve škole někdo zklamal. A teď? Teď jsem pro ni jen stará, nudná babička, která neví, co je TikTok a neumí si objednat latté přes aplikaci.

Když jsem se večer dívala do zrcadla, poprvé po letech jsem si všimla šedivých vlasů a vrásek kolem očí. Vzpomněla jsem si na svou maminku – jak byla vždycky elegantní, i když jí bylo přes sedmdesát. Ale já? Já nosím pohodlné svetry, protože mě bolí záda, a místo podpatků mám ortopedické boty. Je to opravdu tak špatné?

Druhý den jsem se odhodlala zavolat své dceři Lucii. „Lucko, myslíš, že bych měla být… jiná? Modernější?” zeptala jsem se opatrně.

Lucie se zasmála: „Mami, Anička je teď v pubertě. Všechno je trapné. Ale možná bys mohla zkusit něco nového. Třeba Instagram? Nebo si koupit něco hezkého na sebe?”

Položila jsem telefon a cítila se ještě hůř. Jako by mi někdo řekl, že už nepatřím do tohoto světa. Ale pak jsem si vzpomněla na Aniččiny oči – jak se rozzářily, když jsme spolu kdysi skládaly puzzle nebo pekly perníčky. Chtěla jsem ji znovu rozesmát.

Začala jsem tedy pátrat po tom, co znamená být „moderní babička”. Na internetu jsem našla blogy žen mého věku, které cestují po světě, cvičí jógu a sdílí fotky svých outfitů. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Ale rozhodla jsem se to zkusit.

První krok: nový účes. V kadeřnictví jsem si nechala ostříhat vlasy nakrátko a přidala pár světlých pramenů. Když jsem se viděla v zrcadle, skoro jsem se nepoznala. Druhý krok: nákup oblečení. V obchodě jsem si vybrala barevnou halenku a džíny – naposledy jsem měla džíny snad před dvaceti lety! Prodavačka mi poradila i s výběrem bot.

Třetí krok: Instagram. Požádala jsem sousedku Janu, aby mi ukázala, jak si založit účet. Smála se: „Maruško, ty jsi teda číslo! Ale neboj, naučím tě to.” První fotku jsme udělaly na lavičce před domem – já v nových džínách a s kávou v ruce.

Když přišla Anička na návštěvu, čekala jsem napjatě její reakci. „Babi… ty máš nový účes?” vykulila oči. „A… džíny? To je hustý!”

Usmála jsem se: „A víš co? Mám i Instagram.”

Anička mi nevěřila, dokud jí neukázala můj profil. Pak se začala smát: „Ty jsi fakt cool!”

Myslela jsem si, že tím všechno vyřeším. Ale nebylo to tak jednoduché. Anička začala trávit víc času u mě doma – ale místo povídání jen koukala do mobilu. Když jsem navrhla společné pečení nebo procházku do parku, odmítla: „To je nuda.”

Jednou večer jsem slyšela její rozhovor s kamarádkou přes videochat: „Moje babi je teď fakt jiná… ale pořád je to trochu trapný.”

Zamrazilo mě to. Snažila jsem se změnit kvůli ní, ale pořád to nestačilo. Začala jsem pochybovat o sobě i o tom, co vlastně znamená být dobrou babičkou.

Jednoho dne jsme spolu seděly u stolu a já už to nevydržela: „Aničko, proč ti tolik záleží na tom, jak vypadám? Copak už ti nezáleží na tom, co spolu prožíváme?”

Anička chvíli mlčela a pak tiše řekla: „Ve škole se mi smáli, že mám starou babičku… Všichni mají babičky, co chodí na pilates nebo mají Facebook. Já… já jen nechtěla být jiná.”

V tu chvíli mi došlo, že nejde jen o mě. Anička sama bojuje s tím, jak zapadnout mezi ostatní. Objala jsem ji a řekla: „Víš co? Já možná nikdy nebudu jako ty ostatní babičky. Ale vždycky tu budu pro tebe – ať už v džínách nebo ve svetru.”

Od té doby jsme spolu začaly hledat kompromisy. Občas spolu uděláme fotku na Instagram, jindy upečeme bábovku nebo jdeme na procházku bez mobilu. Není to dokonalé – ale je to naše.

Někdy večer přemýšlím: Musíme se opravdu měnit kvůli druhým? Nebo je důležitější zůstat sami sebou a hledat cestu k těm, které milujeme?