Když láska dostane cenovku: Příběh o Janě a Pavlovi

„Takže mi to prostě spočítáš? Po deseti letech?“ vyhrkla jsem, když Pavel položil na stůl sešit plný čísel a účtenek. Jeho pohled byl tvrdý, neústupný. „Není to fér, Jano. Všechno platím já. Ty už roky nepracuješ. Myslím, že je na čase to vyrovnat.“

V tu chvíli mi v uších hučelo. Bylo pondělí večer, děti už spaly a v kuchyni voněla ještě nedopitá káva. Místo klidu po náročném dni přišla ledová sprcha. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem seděla u postýlek našich dětí, četla pohádky, utírala slzy i soplíky, zatímco Pavel byl v práci nebo s kamarády na pivu. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem před lety opustila místo účetní v malé firmě v Hradci Králové, protože jsme se rozhodli mít druhé dítě a Pavel trval na tom, že doma budu já.

„A co všechno chceš zpátky?“ zeptala jsem se tiše, skoro šeptem. „Všechno,“ odpověděl bez mrknutí oka. „Nájem, jídlo, dovolené… Všechno, co jsem platil navíc.“

V tu chvíli se mi chtělo křičet. Ale místo toho jsem jen seděla a dívala se na něj. Na člověka, kterého jsem kdysi milovala tak moc, že bych pro něj udělala cokoliv. Teď přede mnou seděl cizinec s kalkulačkou místo srdce.

Další dny byly jako zlý sen. Pavel mi posílal e-maily s tabulkami a výpočty. Doma jsme spolu skoro nemluvili. Děti si začaly všímat napětí – osmiletý Tomáš se mě ptal, proč je táta pořád naštvaný a proč už spolu nechodíme ven jako dřív.

Jednou večer jsem zaslechla Pavla, jak telefonuje své matce: „Ona si myslí, že může jen tak žít na můj účet…“ Srdce mi bušilo až v krku. Vždyť jsme byli rodina! Nebo jsem si to aspoň myslela.

Začala jsem hledat práci. Po tolika letech doma to ale nebylo jednoduché. Posílala jsem životopisy do firem v Hradci i v Pardubicích, ale většinou mi ani neodpověděli. Když už mě pozvali na pohovor, ptali se mě, jestli zvládnu skloubit práci s péčí o děti. Bylo mi třicet osm a připadala jsem si stará a nepotřebná.

Jednoho dne přišla moje sestra Lucie na návštěvu. Seděly jsme u stolu a já jí všechno vyklopila. „To nemyslí vážně!“ rozčílila se Lucie. „Tohle přece není normální! Vždyť jste byli domluvení, že ty budeš doma s dětmi!“

„Já vím,“ šeptla jsem. „Ale on to teď vidí jinak.“

Lucie mě objala a řekla: „Nesmíš si to nechat líbit. Musíš myslet i na sebe.“

Začala jsem chodit na brigádu do místní knihovny. Nebylo to moc peněz, ale aspoň něco. Doma se situace nelepšila – Pavel byl stále odtažitější a děti byly zmatené.

Jednou večer přišel Tomáš za mnou do ložnice: „Mami, ty a táta se rozvedete?“ Podlomila se mi kolena. „Nevím, zlato,“ odpověděla jsem popravdě.

Pavel mi začal nechávat na stole účtenky za každý nákup. Jednou dokonce přinesl výpis z účtu a chtěl po mně podpis, že uznávám dluh. Odmítla jsem.

„Jano, já už takhle nemůžu,“ řekl mi jednou večer u večeře. „Mám pocit, že mě jen využíváš.“

„A já mám pocit, že jsi zapomněl, co znamená být rodina,“ odpověděla jsem mu.

Začali jsme chodit k manželské poradkyni. První sezení bylo katastrofa – Pavel trval na svém, já brečela. Poradkyně nám řekla: „Musíte si ujasnit, co od sebe čekáte a jestli ještě vůbec chcete být spolu.“

Doma jsme spolu seděli u stolu a mlčeli. Nakonec Pavel řekl: „Možná bychom měli žít odděleně.“

Bylo to jako rána do břicha. Ale zároveň úleva – aspoň už nebyly žádné iluze.

Začali jsme řešit rozvod. Děti byly smutné, Tomáš měl noční můry a malá Anička začala koktat. Cítila jsem vinu i vztek zároveň.

Jednou večer mi Lucie zavolala: „Jano, nejsi v tom sama. Přijeď k nám na víkend.“

Seděla jsem pak u Lucie v kuchyni a poprvé po dlouhé době se rozbrečela naplno. „Co když už nikdy nebudu šťastná?“ ptala jsem se jí.

„Budeš,“ řekla Lucie pevně. „Jsi silnější, než si myslíš.“

Po rozvodu jsme s dětmi zůstali v malém bytě po babičce. Bylo to těžké – málo peněz, hodně starostí. Ale pomalu jsme si začali zvykat.

Pavel mi občas psal kvůli penězům, ale už jsem mu neodpovídala tak vystrašeně jako dřív.

Jednou večer jsme s dětmi pekli bábovku a smáli se mouce po celé kuchyni. Uvědomila jsem si, že i když je všechno jinak než dřív, pořád máme jeden druhého.

Někdy si říkám: Kde se v lidech bere ta potřeba všechno počítat? Dá se vůbec láska vyčíslit? Co byste udělali vy na mém místě?