„Nechceme o víkendu vidět vnouče“ – Příběh otce, který stále nemůže mluvit o svém synovi bez slz

„Nechceme o víkendu vidět vnouče.“ Ta slova mi zněla v hlavě jako ozvěna, když jsem stál v kuchyni a díval se na Matěje, jak si hraje s autíčky na koberci. Bylo sobotní ráno, venku pršelo a já jsem měl pocit, že se mi hroutí celý svět. Telefonát s mámou byl krátký, strohý, bez emocí – alespoň z její strany. „Tati, proč jsi smutný?“ zeptal se Matěj a já jsem se musel otočit, abych mu neukázal slzy.

Nikdy jsem si nemyslel, že budu vychovávat dítě bez podpory vlastní rodiny. Když se Matěj narodil, byl jsem nejšťastnější člověk na světě. S manželkou Lenkou jsme plánovali, jak budeme jezdit k mým rodičům na chalupu, jak budou děda s babičkou učit Matěje sáňkovat a jak budeme společně slavit Vánoce. Jenže všechno se změnilo během několika měsíců.

Začalo to nenápadně. Máma byla najednou pořád unavená, táta měl „spoustu práce na zahradě“. Když jsme přijeli na návštěvu, bylo cítit napětí. „Matěj je moc hlučný,“ řekla máma jednou, když se smál u stolu. Táta jen mlčky koukal do talíře. Snažil jsem se to nebrat vážně, ale Lenka mi večer šeptala: „Myslíš, že nás tu ještě chtějí?“

Jednou jsme přijeli neohlášení. Matěj běžel k babičce s obrázkem, který pro ni namaloval. Máma ho vzala do ruky, podívala se na něj a položila ho na stůl. „To je hezké,“ řekla tiše a pak odešla do kuchyně. Táta jen pokrčil rameny. Cítil jsem, jak se mezi námi staví neviditelná zeď.

Pak přišel ten telefonát. „Honzo, víš, že máme s tátou rádi klid o víkendu. Nezlob se, ale teď byste neměli jezdit.“ Srdce mi bušilo až v krku. „Mami, vždyť Matěj je vaše jediné vnouče…“ „Já vím,“ přerušila mě rychle. „Ale potřebujeme si odpočinout.“

Doma jsem seděl u stolu a díval se do prázdna. Lenka mě pohladila po ruce: „Možná bychom měli dát rodičům prostor.“ Jenže jaký prostor? Vždyť jsme rodina! V hlavě mi běžely vzpomínky na dětství – jak jsme s tátou stavěli ptačí budky, jak mě máma učila péct bábovku. Proč teď nechtějí být součástí života mého syna?

Začal jsem si všímat, že Matěj se ptá čím dál častěji: „Kdy půjdeme za babičkou?“ Vždycky jsem něco vymyslel – že babička je nemocná, že děda pracuje na zahradě. Ale cítil jsem, jak ho to bolí. Jednou večer přišel za mnou do ložnice s plyšovým medvědem v náručí: „Tati, myslíš, že mě babička nemá ráda?“ To byla rána přímo do srdce.

S Lenkou jsme se začali hádat. Ona chtěla jet k jejím rodičům na Moravu, já jsem trval na tom, že musíme udržet kontakt s mými rodiči. „Proč pořád doufáš v něco, co už dávno neexistuje?“ ptala se mě jednou večer. „Protože jsou to moji rodiče!“ vybuchl jsem a zabouchl za sebou dveře.

Jednou jsem potkal mámu ve městě. Šla z obchodu s taškou v ruce. Zastavil jsem ji: „Mami, proč už nechcete vidět Matěje?“ Podívala se na mě unavenýma očima: „Honzo, my už na to nemáme sílu. Děti jsou krásné, ale my jsme staří…“ Chtěl jsem jí říct, že Matěj není žádné divoké dítě, že by jim mohl přinést radost do života. Ale ona už odcházela.

Začal jsem chodit k psychologovi. Chtěl jsem pochopit, co dělám špatně. „Někdy musíme přijmout, že naši rodiče nejsou takoví, jaké bychom si přáli,“ řekl mi doktor Novák. Ale jak mám vysvětlit svému synovi, že jeho prarodiče prostě nemají zájem?

Jednoho dne přišel Matěj domů ze školky uplakaný. „Vojtova babička pro něj přišla a dala mu čokoládu. Proč pro mě nikdy nikdo nepřijde?“ Sedl jsem si k němu na zem a objal ho: „Matýsku, někdy lidé neumí ukazovat lásku tak jako ostatní.“ Ale věděl jsem, že to není pravda – moji rodiče prostě nechtěli být součástí našeho života.

Začal jsem psát dopisy mámě a tátovi. Psával jsem jim o Matějových úspěších ve školce, posílal fotky z výletů. Odpověď nikdy nepřišla. Lenka mi řekla: „Musíš to pustit.“ Ale já jsem nedokázal přestat doufat.

Jednou večer jsme seděli s Lenkou u stolu a ona mi řekla: „Honzo, možná je čas začít žít pro nás tři.“ Podíval jsem se na ni a uvědomil si, že má pravdu. Nemůžu nutit své rodiče milovat mého syna – ale můžu mu dát všechnu lásku já.

Dnes už Matěj tolik nepláče kvůli babičce a dědovi. Má kamarády ve školce, jezdíme na výlety a snažíme se být šťastní i bez nich. Ale pokaždé když vidím jiné prarodiče s vnoučaty v parku, sevře se mi srdce.

Někdy si říkám: Je možné milovat své rodiče a zároveň je nenávidět za to, co dělají mému dítěti? A dá se vůbec někdy přestat doufat v jejich návrat?