Nový začátek: Příběh Tomáše a jeho boj za skutečnou rodinu

„Proč mě zase nikdo nechce?“ šeptal jsem si do tmy, zatímco déšť bubnoval na okenní parapet v našem pokoji v dětském domově v Brně. Bylo mi třináct a už jsem dávno přestal počítat, kolikrát jsem seděl u stolu naproti cizím lidem, kteří slibovali nový začátek. Vždycky to skončilo stejně – úsměvy, sliby, a pak ticho. Jen paní vychovatelka Novotná mi vždycky pohladila vlasy a řekla: „Tomáši, jednou to přijde. Jen vydrž.“

Jednoho dne přišla do domova nová rodina. Manželé Dvořákovi – paní Dvořáková měla laskavé oči a pán byl trochu přísný, ale když se usmál, bylo v tom něco opravdového. Seděli jsme spolu v malé místnosti s obrázky dětí na stěnách. „Tomáši, chtěli bychom tě poznat,“ řekla paní Dvořáková tiše. Srdce mi bušilo až v krku. Nevěřil jsem už na pohádky, ale jejich hlas byl jiný. Opravdový.

První návštěva u nich doma byla zvláštní. Všechno vonělo čistotou a na stole byl domácí koláč. Pan Dvořák mě vzal do garáže ukázat staré rádio, které opravoval. „Chceš mi pomoct?“ zeptal se. Přikývl jsem, i když jsem měl strach něco pokazit. „Neboj, tady se chyby nepočítají,“ usmál se.

Začal jsem k nim jezdit na víkendy. Bylo to krásné i děsivé zároveň. Každý večer jsem čekal, kdy přijde ten okamžik, kdy mi řeknou, že to nevyšlo. Jednou večer, když jsme s paní Dvořákovou skládali prádlo, zeptala se: „Tomáši, co bys chtěl nejvíc na světě?“ Polkl jsem slzy a zašeptal: „Abych měl domov.“

Po půl roce mě oficiálně přijali do pěstounské péče. Všichni v domově mi záviděli, ale já měl pořád strach. První Vánoce byly jako ze snu – dárky pod stromkem, společné pečení cukroví, smích. Ale uvnitř mě hlodal červík pochybností. Opravdu tu patřím? Když jsem jednou rozbil talíř při večeři, čekal jsem křik nebo trest. Místo toho pan Dvořák jen mávl rukou: „To se stane každému.“

Jenže všechno nebylo tak růžové. Jejich vlastní dcera Klára mě nemohla vystát. „Proč jsi vůbec tady? Nikdo tě nechtěl, tak tě máme my?“ vyštěkla na mě jednou ve škole před ostatními. Stál jsem tam jako opařený, slzy v očích, zatímco spolužáci se smáli. Doma jsem mlčel, ale paní Dvořáková si všimla mého smutku. „Klára to nemyslela zle… jen je to pro ni těžké,“ vysvětlovala mi večer v kuchyni.

S Klárou jsme spolu bojovali o pozornost rodičů. Ona byla jejich krev, já cizinec. Každý můj úspěch ve škole ji rozčiloval, každý můj neúspěch byl pro ni důvodem k posměchu. Jednou jsem utekl z domu a schoval se v parku pod starým dubem. Tam mě našel pan Dvořák. Sedl si vedle mě a dlouho mlčel. Pak řekl: „Tomáši, rodina není o krvi. Je o tom, že spolu vydržíme i ty nejhorší chvíle.“

Začal jsem chodit na terapii k paní psycholožce Hrdličkové. Pomáhala mi pochopit, že mám právo na své místo v rodině i na své pocity. Učila mě říkat nahlas, co mě trápí – což bylo těžší než jakýkoli test ve škole.

Jednoho dne přišel velký zlom – Klára měla autonehodu a skončila v nemocnici. Rodiče byli zoufalí a já najednou cítil strach o někoho jiného než o sebe. Večer jsem seděl u její postele a držel ji za ruku. „Promiň,“ zašeptala slabě. „Já jen… bála jsem se, že tě rodiče budou mít radši než mě.“ Poprvé jsme spolu plakali oba.

Od té doby se mezi námi něco změnilo. Začali jsme spolu mluvit o věcech, které nás bolely – o strachu z odmítnutí, o žárlivosti i o tom, jaké to je být součástí rodiny, která není dokonalá.

Dnes je mi dvacet a studuji sociální práci na Masarykově univerzitě. S Dvořákovými slavíme každé narozeniny i svátky společně a Klára je pro mě jako skutečná sestra. Občas si vzpomenu na ty dlouhé noci v dětském domově a na to nekonečné čekání.

Možná nikdy nezapomenu na bolest odmítnutí, ale naučil jsem se věřit tomu, že rodina je něco, co si člověk může vybojovat – i když to někdy bolí.

Někdy si večer sednu k oknu a ptám se sám sebe: Kolik dětí ještě čeká na svůj domov? A proč je pro nás tak těžké přijmout někoho nového do svého života?