Když se máma nastěhuje bez ptaní: Příběh nečekaného soužití

„Tomáši, otevři! Prosím tě, je to důležité!“ volala jsem do domovního telefonu, zatímco mi déšť stékal po tváři. V ruce jsem svírala těžký kufr a v hlavě mi vířily myšlenky: Co když mě odmítne? Co když už pro mě v jeho životě není místo?

Dveře se otevřely s tichým cvaknutím. Tomáš stál na prahu v teplákách, s rozcuchanými vlasy a výrazem, který jsem u něj neviděla od puberty. „Mami? Co tady děláš? Proč jsi mi nezavolala?“

„Promiň, já… neměla jsem kam jít. Prosím tě, můžu zůstat aspoň na pár dní?“

Chvíli mlčel. Pak ustoupil stranou a pustil mě dovnitř. Byt byl malý, dvoupokojový na pražském sídlišti, kde stěny slyší všechno. Všude voněla káva a na stole ležely rozečtené noviny.

Sundala jsem si promočený kabát a snažila se tvářit klidně. „Neboj, nebudu ti překážet. Jen potřebuju čas…“

Tomáš si povzdechl. „Mami, já mám svůj život. Pracuju dlouho do noci, občas tu přespí Klára… Nemůžeš se jen tak nastěhovat.“

Zabolelo to. Ale neměla jsem jinou možnost. Po rozvodu s Karlem jsem zůstala sama. Byt, kde jsme s Tomášem žili, jsem musela opustit kvůli dluhům. Přátelé se rozprchli a rodina… no, ta se mnou nikdy moc nedržela.

První noc byla těžká. Ležela jsem na rozkládacím gauči v obýváku a poslouchala zvuky města za oknem. Tomáš byl v ložnici a já slyšela tlumené hlasy – volal si s Klárou. „Nevím, jak dlouho tu bude… Je mi jí líto, ale je to zvláštní,“ šeptal.

Ráno jsme se potkali v kuchyni. „Uvařila jsem ti kávu,“ nabídla jsem mu hrnek.

„Díky,“ řekl stroze a rychle si sbalil věci do práce.

Dny plynuly pomalu. Snažila jsem se být užitečná – uklízela jsem, vařila jeho oblíbené jídlo (svíčkovou s knedlíkem), dokonce jsem mu vyprala košile. Ale Tomáš byl čím dál odtažitější.

Jednou večer přišla Klára. Byla milá, ale cítila jsem napětí ve vzduchu.

„Ahoj paní Novotná,“ usmála se nejistě.

„Kláro, říkej mi Jitko,“ opravila jsem ji.

Seděli jsme u stolu a povídali si o práci, o počasí… o čemkoli, jen ne o tom hlavním.

Když Klára odešla, Tomáš práskl dveřmi ložnice. Šla jsem za ním.

„Tomáši, co se děje? Proč jsi na mě tak zlý?“

Otočil se ke mně: „Protože jsi mi nikdy nedala prostor! Vždycky jsi všechno řešila za mě – školu, kamarády, dokonce i ten rozvod… A teď mi zase lezeš do života!“

Slzy mi vyhrkly do očí. „Já… já jsem jen chtěla pomoct.“

„Ale já už tvoji pomoc nechci!“ zakřičel.

Zavřela jsem za sebou dveře a zhroutila se na gauč. Celou noc jsem nespala.

Další dny byly tiché a napjaté. Tomáš chodil domů později a doma skoro nemluvil. Já se snažila být neviditelná.

Jednoho rána mi přišel dopis z úřadu práce – nenašli pro mě žádné místo. Bylo mi padesát pět a připadala jsem si zbytečná.

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla paneláků. Najednou si ke mně Tomáš přisedl.

„Mami… promiň mi ty slova. Já jen… mám strach, že nikdy nebudu dost dobrý. Že tě zase zklamu.“

Pohladila jsem ho po ruce. „Ty jsi pro mě vždycky byl dost dobrý. Jen jsem někdy zapomněla, že už nejsi dítě.“

Poprvé po dlouhé době jsme spolu plakali i smáli zároveň.

Začali jsme spolu víc mluvit – o minulosti i o budoucnosti. O tom, jaké to bylo být samoživitelka v devadesátkách, kdy peníze nestačily ani na školní obědy. O tom, jak těžké je najít práci po padesátce. O tom, že samota bolí víc než cokoliv jiného.

Jednou večer přišla Klára s lahví vína. Seděli jsme všichni tři u stolu a smáli se historkám z Tomášova dětství.

„Možná bychom mohli najít větší byt,“ navrhla Klára najednou.

Tomáš se na mě podíval a poprvé za dlouhou dobu se usmál: „Třeba jo.“

Nevím, co bude dál. Ale vím jedno – rodina není samozřejmost a vztahy je třeba budovat pořád dokola.

Někdy si říkám: Kde je ta hranice mezi pomocí a vměšováním? A kdy má člověk právo začít znovu – i když už dávno není mladý?