Mami, už nemůžu: Příběh ženy, která se rozhodla žít svůj život

„Lucie! Proč jsi ještě nevyluxovala v obýváku? A kde je ten čaj, co jsem tě prosila před hodinou?“ Matčin hlas mě bodl jako jehla do srdce. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly nad dřezem plným špinavého nádobí. Venku už byla tma, děti doma čekaly na večeři a já jsem místo toho znovu sklízela drobky po matčině svačině.

„Mami, já už musím jít. Klára má horečku a Tomášek potřebuje úkoly do školy,“ snažila jsem se vysvětlit, ale matka mě přerušila mávnutím ruky.

„Všichni mají nějaké problémy. Já jsem tvoje matka! Kdo se o mě postará, když ne ty?“

Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna. Posledních pět let, od té doby, co táta zemřel, jsem byla jediná, kdo za ní pravidelně chodil. Bratr Petr se odstěhoval do Brna a sestra Jana má vlastní podnikání. Všechno zůstalo na mně. Každý den po práci jsem běžela k mámě, uklízela, nakupovala, vařila. Doma mě čekal manžel Michal s dětmi – a já byla pořád někde mezi.

Jednou večer, když jsem se vrátila domů později než obvykle, seděl Michal u stolu s hlavou v dlaních. „Lucko, takhle to dál nejde. Klára má teplotu a Tomášek brečel, že jsi tu nebyla. Já to chápu, že máma potřebuje pomoc, ale my tě potřebujeme taky.“

Cítila jsem se roztržená na kusy. Vždyť je to moje máma! Ale co moje děti? Co můj muž? Co já sama? V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely matčiny výčitky i Michalova slova.

Druhý den ráno jsem volala Janě. „Prosím tě, můžeš dneska zajít za mámou místo mě? Klára je nemocná.“

„Promiň, Lucko, mám schůzku s klientem a pak musím na úřad. Ty to zvládneš nejlíp,“ odpověděla rychle a zavěsila.

Petr mi nebral telefon vůbec.

A tak jsem šla znovu. Matka seděla u televize a ani se nezeptala, jak se mají děti. „Konečně! Už jsem myslela, že jsi na mě zapomněla,“ řekla místo pozdravu.

Ten den jsem poprvé cítila vztek. Nejen únavu nebo smutek – opravdový vztek. Proč je všechno jen na mně? Proč si nikdo nevšimne, že už nemůžu?

Začala jsem být podrážděná i doma. Křikla jsem na Tomáška kvůli rozlitému čaji a Kláře jsem odmítla přečíst pohádku. Michal mě objal: „Musíš si odpočinout.“

Ale jak?

Jednoho dne jsem přišla k mámě a našla ji brečet. „Jsem tu sama… Nikdo mě nemá rád…“

Sedla jsem si vedle ní a poprvé v životě jí řekla pravdu: „Mami, já už nemůžu. Jsem unavená. Doma mám nemocné dítě a manžela, který mě potřebuje. Nemůžu být pořád jen tvoje dcera a služka.“

Matka na mě vytřeštila oči. „Takže mě tu necháš samotnou? Po všem, co jsem pro tebe udělala?“

Slzy mi tekly po tváři. „Nechci tě opustit. Ale potřebuju žít i svůj život.“

Ticho bylo těžké jako olovo.

Další dny byly plné napětí. Matka mi nevolala, Jana se mi vyhýbala a Petr poslal jen SMS: „Drž se.“

Doma se ale něco změnilo. Klára se ke mně přitulila: „Mami, dneska jsi tu byla celý večer.“ Tomášek mi donesl obrázek – celou naši rodinu pohromadě.

Začala jsem chodit k psycholožce. Naučila mě říkat „ne“ bez pocitu viny. S Janou jsme si sedly u kávy a poprvé otevřeně mluvily o tom, jak nás matka celý život manipulovala pocitem viny.

Jednou večer mi matka zavolala: „Lucko… promiň. Asi jsem byla moc náročná.“

Bylo to poprvé, co uznala moji bolest.

Teď už k ní chodím dvakrát týdně – ale jen když můžu a chci. Jana i Petr se začali střídat. Doma máme víc smíchu a méně slz.

Někdy mě ještě přepadne pocit viny – ale už vím, že mám právo žít i svůj život.

A tak se ptám: Kolik z vás taky žije v zajetí očekávání svých rodičů? Kdy jste naposledy mysleli jen na sebe?