Když nemoc dcery odhalila pravdu: Příběh otce, který musel začít znovu

„Tati, proč máš tak smutné oči?“ zeptala se mě Anička, když jsem jí podával sklenici vody. Její hlas byl slabý, ale v očích jí svítilo to známé světélko, které jsem tolik miloval. Seděl jsem u její postele v Motole a snažil se skrýt slzy. V tu chvíli jsem si připadal menší než kdykoliv předtím.

Bylo to přesně před měsícem, kdy mi zavolali ze školy, že Anička omdlela během tělocviku. Myslel jsem si, že je to jen únava nebo chřipka. Ale když nám lékařka oznámila, že má Anička vzácnou krevní nemoc a bude potřebovat transplantaci kostní dřeně, svět se mi zhroutil. S manželkou Lenkou jsme okamžitě souhlasili s testy, abychom zjistili, jestli jsme vhodní dárci.

Jenže pak přišel ten den, kdy nám lékař oznámil: „Pane Nováku, bohužel nejste biologickým otcem Aničky.“ V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi zastavilo srdce. Lenka vedle mě zbledla a začala se třást. „To není možné,“ zašeptal jsem. „Musí to být chyba.“

Ale nebyla. Lenka se rozplakala a utekla z ordinace. Já tam zůstal sedět jako opařený. V hlavě mi vířily otázky: Jak je to možné? Proč mi to Lenka nikdy neřekla? Co teď bude s Aničkou?

Když jsem se vrátil domů, Lenka už tam nebyla. Nezvedala telefon, neodpovídala na zprávy. Zmizela beze stopy. Zůstali jsme s Aničkou sami. Musel jsem jí vysvětlit, proč maminka není doma a proč za ní do nemocnice nechodí. „Maminka je nemocná na duši,“ řekl jsem jí tiše a pohladil ji po vlasech.

Začaly týdny plné strachu a nejistoty. Každý den jsem jezdil do práce do skladu v Holešovicích, abych měl na nájem a jídlo. Po práci jsem spěchal do nemocnice za Aničkou. Byla statečná, ale občas se ptala: „Tati, vrátí se maminka?“ A já jí musel lhát: „Určitě ano.“

Jednou večer, když už byla Anička po chemoterapii hodně slabá, mi řekla: „Tati, já vím, že nejsi můj opravdový táta.“ Ztuhl jsem. „Kdo ti to řekl?“ „Slyšela jsem doktory mluvit na chodbě.“

Sedl jsem si k ní na postel a vzal ji za ruku. „Aničko, možná nejsme spojeni krví, ale jsi moje dcera víc než kdokoliv jiný na světě. Miluju tě od chvíle, kdy ses narodila.“ Rozplakala se a objala mě kolem krku.

Začali jsme spolu bojovat o každý další den. Lékaři hledali vhodného dárce v registru, já sháněl peníze na léčbu a snažil se Aničce dodat odvahu. Pomáhali nám sousedé i kolegové z práce – paní Dvořáková nám nosila polévky, kolega Petr mi půjčil peníze na léky.

Jednoho dne mi zavolali z policie: „Pane Nováku, našli jsme vaši ženu.“ Byla v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Prý nezvládla tíhu tajemství a zhroutila se. Chtěl jsem ji navštívit, ale nevěděl jsem, co jí říct.

Když jsem přišel do Bohnic, seděla na lavičce v zahradě a dívala se do prázdna. „Lenko,“ oslovil jsem ji tiše. Trhla sebou a rozplakala se. „Promiň mi to všechno,“ šeptala mezi vzlyky. „Bála jsem se ti říct pravdu. Měla jsem poměr s jedním kolegou z práce… Pak jsem zjistila, že čekám dítě. Ale ty jsi byl vždycky ten nejlepší táta…“

Nevěděl jsem, co říct. Cítil jsem vztek i lítost zároveň. „Lenko, Anička tě potřebuje víc než kdy jindy,“ řekl jsem nakonec.

Po týdnech čekání přišla dobrá zpráva – našel se vhodný dárce kostní dřeně. Operace proběhla úspěšně a Anička se začala pomalu uzdravovat. Lenka se postupně vracela do života a začala docházet za Aničkou do nemocnice.

Ale něco mezi námi bylo navždy zlomené. Nedokázal jsem Lence odpustit její lež ani zradu. Po propuštění Aničky z nemocnice jsme se s Lenkou dohodli na rozvodu.

Zůstal jsem s Aničkou sám v našem malém bytě na Žižkově. Bylo to těžké období – musel jsem být mámou i tátou zároveň, řešit domácnost i školu, bojovat s únavou i smutkem.

Jednou večer jsme seděli s Aničkou u stolu a ona mi řekla: „Tati, děkuju ti, že jsi mě neopustil.“ Podíval jsem se na ni a uvědomil si, že všechno to trápení stálo za to.

Teď už vím, že rodina není jen o krvi nebo papírech. Je o lásce a odvaze zůstat spolu i ve chvílích, kdy se všechno rozpadá.

Někdy si kladu otázku: Kolik lidí kolem nás žije s podobným tajemstvím? A kolik z nás by dokázalo odpustit takovou zradu? Co byste udělali vy na mém místě?