Dva roky ticha: Moje dcera se mnou nemluví

„Mami, už mi nevolej. Nechci s tebou mluvit.“ Ta slova mi zní v hlavě už dva roky. Sedím v kuchyni u stolu, kde jsme kdysi s Klárou snídaly, smály se a plánovaly víkendy. Teď je tu ticho, jen tikot hodin a občasné pípnutí mobilu, když mi přijde notifikace z Facebooku. Klára tam přidává fotky z výletů s kamarády, z kaváren, kde pije latté a směje se. Ale já už nejsem součástí jejího světa.

Před dvěma lety jsme se pohádaly. Bylo to kvůli jejímu příteli, Petrovi. Měla jsem pocit, že ji stahuje dolů, že ji využívá. Řekla jsem jí to přímo, možná až moc tvrdě. „Kláro, ten kluk tě jen využívá! Vždyť ani nepracuje, pořád jen sedí u počítače!“ křičela jsem tehdy. Klára se rozplakala a odešla do svého pokoje. Druhý den ráno už byla pryč. Od té doby se mnou nemluví.

Zkoušela jsem jí volat, psát zprávy, posílat e-maily. Všechno bez odpovědi. Její otec, můj bývalý manžel Tomáš, mi řekl, že je v pořádku, že má práci v knihovně a bydlí s kamarádkou v Praze. Ale když jsem ho prosila, aby jí domluvil, jen pokrčil rameny: „Musíš jí dát čas.“ Jenže kolik času? Dva roky už uplynuly a bolest neustupuje.

Každý den si přehrávám naši poslední hádku. Možná jsem měla být trpělivější. Možná jsem měla mlčet a jen ji obejmout. Ale strach o ni mě přemohl. Vždycky byla citlivá, uzavřená do sebe. Po rozvodu rodičů se stáhla ještě víc. Snažila jsem se jí být oporou, ale asi jsem ji dusila svými obavami.

Jednou za měsíc jí posílám zprávu: „Myslím na tebe. Kdykoliv budeš chtít, jsem tu pro tebe.“ Nikdy nepřišla odpověď. Někdy si říkám, jestli ji vůbec čte. Pak ale vidím, že si mě neodstranila z přátel na Facebooku. Možná je to znamení naděje?

Moje sestra Jana mi říká: „Musíš žít dál. Nemůžeš čekat věčně.“ Ale jak mám žít bez své dcery? Všechno mi ji připomíná – její oblíbený hrnek s kočkou, staré fotky na lednici, její dětské kresby ve skříni.

Jednou večer jsem sebrala odvahu a napsala jí dopis. Ručně, na papír, jak jsme to dělaly dřív. Psala jsem o tom, jak mi chybí její smích, jak mě mrzí všechno, co jsem řekla. Prosila jsem o odpuštění. Dopis jsem poslala poštou na adresu její kamarádky v Praze. Odpověď nepřišla.

Začala jsem chodit k psycholožce. Paní doktorka Novotná mi řekla: „Musíte přijmout možnost, že vaše dcera potřebuje prostor. Někdy je láska i o tom nechat druhého jít.“ Plakala jsem u ní v ordinaci jako malá holka.

Jednoho dne mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Srdce mi bušilo až v krku. „Dobrý den, tady je paní Králová z knihovny v Dejvicích. Vaše dcera Klára u nás pracuje a zapomněla si tu peněženku s vaším číslem.“ Byla jsem v šoku. „Je v pořádku?“ zeptala jsem se chvějícím hlasem. „Ano, je moc šikovná a milá,“ ujistila mě paní Králová.

Celý večer jsem přemýšlela, jestli mám Kláře napsat o té peněžence. Nakonec jsem jí poslala krátkou zprávu: „Klárko, volala mi paní z knihovny kvůli tvé peněžence. Kdybys něco potřebovala, ozvi se.“ Odpověď nepřišla.

Začala jsem chodit na procházky do Stromovky, kde jsme spolu kdysi krmily kachny. Sedím na lavičce a pozoruji mladé maminky s dětmi. Přemýšlím, jestli jednou budu mít šanci poznat Klářiny děti – pokud nějaké bude mít.

Moje máma mi často říkala: „Děti nejsou naše majetek.“ Tehdy jsem tomu nerozuměla. Teď to chápu až příliš dobře.

Nedávno mi Jana navrhla: „Zkus napsat Kláře dopis bez výčitek a omluv. Jen jí napiš o sobě – co děláš, co tě těší.“ Sedla jsem si večer ke stolu a napsala jí o tom, jak jsem začala malovat akvarely, jak mě potěšilo setkání se starou kamarádkou ze školy a jak moc bych si přála slyšet její hlas.

Dopis leží na stole už týden a já váhám ho poslat. Bojím se dalšího odmítnutí.

Někdy mám pocit, že už nikdy nebude nic jako dřív. Ale pak si vzpomenu na chvíle, kdy jsme spolu seděly u okna a povídaly si o životě. Možná jednou najde cestu zpátky ke mně.

Každý večer před spaním si přeju jediné – aby mi jednou zazvonil telefon a já uslyšela její hlas: „Ahoj mami…“

Možná jsem udělala chyby jako matka. Ale láska k dítěti nikdy nezmizí.

Co byste udělali na mém místě? Má smysl čekat? Nebo bych měla jít dál a nechat Kláru žít svůj život bez mého stínu?