Když se svět zúží na jeden vagon: Příběh z pražského metra

„Paní, můžete si prosím nasadit roušku? Je to povinné!“ vyhrkl jsem, sotva jsem nastoupil do vagónu metra na Florenci. Bylo pondělní ráno, únor, mrazivý vzduch se mi ještě držel v plicích. Vagón byl poloprázdný, ale ta starší paní seděla přímo naproti mně. Roušku měla staženou pod bradou a klidně si četla noviny.

Zvedla ke mně oči, ve kterých se mísila únava a vzdor. „Mladý muži, já už jsem očkovaná a stejně to k ničemu není,“ odpověděla tiše, ale pevně.

Cítil jsem, jak mi stoupá krev do hlavy. Všude kolem nás visely plakáty s nápisy o ochraně zdraví, a já měl pocit, že když nezasáhnu, jsem spoluviník. „To není jen o vás, ale i o ostatních! Mám doma nemocnou maminku, nechci ji ohrozit,“ zvýšil jsem hlas víc, než jsem chtěl.

Několik lidí se otočilo. Mladá žena s kočárkem mě probodla pohledem, starší pán na druhém konci vagónu si sundal sluchátka. Paní si povzdechla a pomalu si roušku natáhla zpět přes ústa. „Všichni jsme už unavení,“ zamumlala.

Cítil jsem vítězství, ale i zvláštní pachuť. Vystoupil jsem na Karlově náměstí a ještě dlouho mi v uších zněla její slova. Když jsem večer přišel domů, máma seděla u stolu a kašlala. „Tomáši, dneska jsi byl nějaký rozrušený?“ zeptala se mě. Povzdechl jsem si a vyprávěl jí celý příběh.

„Víš,“ řekla po chvíli ticha, „já tu paní chápu. Taky už mám všeho dost. Ale chápu i tebe.“

Další dny jsem na tu scénu nemohl zapomenout. V práci v kanceláři se kolegové hádali o opatřeních, doma jsme se s mámou pohádali o očkování. Táta mi volal z Moravy a smál se: „To je zas hysterie v Praze!“

Jednoho večera jsem šel do hospody s kamarádem Petrem. „Hele, proč ti to tak vadí?“ ptal se mě mezi dvěma doušky piva. „Vždyť už to skoro nikdo neřeší.“

„Protože mám strach,“ přiznal jsem poprvé nahlas. „Nejen o mámu, ale i o to, co se z nás stalo. Každý je naštvaný na každého.“

Petr pokrčil rameny: „Možná bychom měli být míň přísní a víc si pomáhat.“

Další ráno jsem potkal tu paní z metra znovu. Tentokrát měla roušku správně nasazenou a když mě zahlédla, pousmála se. „Dneska je lepší den,“ řekla.

„Snad ano,“ odpověděl jsem a cítil zvláštní úlevu.

Ale otázky ve mně zůstaly: Udělal jsem správně? Nebo jsem jen přilil olej do ohně rozdělené společnosti? Co byste udělali vy na mém místě?