Odmítla jsem hlídat vnučku a rodina se rozpadá: Příběh jedné babičky

„Mami, jak to myslíš, že nemůžeš hlídat Aničku? Vždyť jsi doma!“ Markův hlas zněl v telefonu naléhavě, skoro až zoufale. Stála jsem u kuchyňské linky, ruce se mi třásly a v hlavě mi vířily myšlenky. Vždyť jsem celý život žila pro druhé – pro Marka, pro jeho starší sestru Lenku, pro jejich otce, který nás před pěti lety opustil kvůli jiné ženě. A teď, když jsem si konečně dovolila myslet na sebe, mám pocit, že mě vlastní rodina odsuzuje.

„Marku, já už nemůžu. Začala jsem podnikat, mám objednávky na dorty a cukroví. Nemůžu to všechno zvládnout,“ snažila jsem se vysvětlit. Ale Mark jen povzdechl a zavěsil. Ani slovo pochopení.

Ten den jsem si sedla ke stolu a rozplakala se. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem běhala mezi prací, domácností a dětmi. Kolikrát jsem neměla čas ani na kávu s kamarádkou. Vždycky jsem byla ta, která všechno zvládne, která nikdy neodmítne pomoc. Jenže teď už nemám sílu být pořád tou silnou.

Začalo to nenápadně. Mark a jeho žena Soňa (ano, Soňa – žádná cizinka, ale holka z vedlejší vesnice) se přestěhovali do malého bytu v centru Brna. Oba pracují – Mark jako programátor, Soňa v lékárně. Když se jim narodila Anička, byla jsem šťastná. Ale zároveň jsem cítila únavu. Už při prvním rozhovoru o hlídání jsem řekla: „Pomůžu ráda, ale pravidelně to nezvládnu.“

Jenže Soňa měla jinou představu. „Marie, vždyť jste babička! To je přece vaše povinnost,“ řekla mi jednou ostře do očí. Zůstala jsem stát jako opařená. Povinnost? Kde je napsáno, že babička musí automaticky obětovat svůj život?

Začala jsem péct dorty na zakázku. Nejdřív jen pro známé, pak se rozkřiklo, že moje medovníky jsou nejlepší široko daleko. Najednou jsem měla plný diář objednávek. Poprvé v životě jsem měla pocit, že dělám něco jen pro sebe.

Ale rodina to viděla jinak. Lenka mi volala: „Mami, slyšela jsem, že jsi odmítla hlídat Aničku. Co se děje? Vždyť jsi vždycky byla ta největší opora.“

„Leni, já už prostě nemůžu pořád jen dávat. Chci taky něco zažít,“ odpověděla jsem tiše.

„Ale co když tě Anička jednou nebude znát? Co když ti to budou vyčítat?“

Ta slova mě bodla do srdce. Opravdu riskuju vztah s vlastní vnučkou? Nebo je to jen další způsob, jak mě donutit zapomenout na sebe?

Soňa mezitím začala šířit po rodině i mezi známými historky o tom, jak jsem je nechala ve štychu. „Marie má čas na cizí lidi a pečení dortů, ale na vlastní vnučku ne!“ slyšela jsem jednou v obchodě od sousedky Jany.

Začala jsem se vyhýbat lidem. Přestala jsem chodit do kostela i na trhy. Každý pohled mi připadal podezřívavý. Jako bych byla zrádkyně rodiny.

Jednoho dne přišla Soňa ke mně domů bez ohlášení. „Marie, musíme si promluvit,“ řekla rázně ve dveřích.

„Posaď se,“ nabídla jsem jí kávu.

„Nechci kávu. Chci vědět, proč jste se změnila. Proč už nejste ta babička, kterou jsme potřebovali?“

Podívala jsem se jí do očí a poprvé v životě řekla nahlas to, co mě tížilo celé roky: „Protože už nechci být jen babička a služka. Chci být taky Marie.“

Soňa se zamračila: „A co Anička? Myslíte na ni?“

„Myslím na ni každý den. Ale myslím i na sebe.“

Odešla beze slova.

Od té doby je doma ticho. Mark mi nevolá, Lenka se ozývá jen zřídka a vždycky opatrně našlapuje kolem tématu hlídání. Cítím se sama jako nikdy předtím.

Jednou večer mi přišla SMS od Lenky: „Mami, možná máš pravdu. Ale bolí mě vidět rodinu takhle rozhádanou.“

Seděla jsem u stolu s hrnkem čaje a dívala se z okna na prázdnou ulici. Přemýšlela jsem: Je opravdu špatné chtít žít i pro sebe? Nebo je sobecké očekávat od druhých nekonečné obětování?

Možná nejsem dokonalá matka ani babička. Ale poprvé v životě mám pocit, že žiju podle sebe.

A tak se ptám: Máme právo říct „ne“ i vlastní rodině? Nebo je mateřská láska povinnost bez hranic?