Pod jednou střechou: Tchynina stín nad mým životem

„Proč jsi zase nepověsila prádlo správně? Kolikrát ti to mám říkat, Markéto?“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila poslední talíř do myčky. Tchyně stála ve dveřích, ruce v bok, pohled tvrdý jako kámen. V tu chvíli jsem měla chuť utéct, ale místo toho jsem jen tiše polkla a snažila se nevnímat, jak mi v hrudi buší srdce.

Bydlíme s manželem Petrem a jeho matkou v malém panelákovém bytě na Jižním Městě. Když jsme se sem před třemi lety stěhovali, věřila jsem, že to bude jen na chvíli, než si našetříme na vlastní bydlení. Ale čas běžel a my zůstali. A s každým dalším měsícem jsem cítila, jak se ze mě vytrácí radost i sebevědomí.

Tchyně, paní Věra, je žena zvyklá mít všechno pod kontrolou. Její syn je pro ni středobodem vesmíru a já… já jsem ta, co jí kazí pořádek. Každý den mi připomíná, že nejsem dost dobrá – neumím vařit jako ona, neumím uklízet jako ona, neumím vychovávat našeho syna Filipa jako ona. Petr většinou mlčí. Když už něco řekne, je to jen: „Nech to být, Markéto, máma to myslí dobře.“

Jednoho večera, když jsem sklízela ze stolu po večeři, slyšela jsem, jak si Věra s Petrem šeptají v obýváku. „Ona nikdy nebude jako já,“ říkala Věra. „Měla sis vzít Janu od vedle, ta by tě aspoň poslouchala.“ Petr jen mlčel. V tu chvíli jsem měla chuť křičet, ale místo toho jsem šla do koupelny a rozplakala se.

Začala jsem se ptát sama sebe: Kde jsem v tomhle příběhu já? Jsem jen služka ve vlastním domě? Co cítí Filip, když vidí, jak se ke mně jeho babička chová? A proč Petr nikdy neřekne ani slovo na mou obranu?

Jednoho rána jsem zaspala. Filip měl jít do školky a já nestihla připravit snídani. Věra vtrhla do pokoje: „Tohle je tvoje práce! Kdybys byla pořádná matka, dítě by nechodilo hladové!“ Filip se ke mně přitulil a já cítila jeho malou ručku ve své dlani. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už to takhle dál nejde.

Začala jsem hledat práci na částečný úvazek. Chtěla jsem mít něco svého, něco, co mi dá pocit hodnoty. Když jsem to oznámila doma, Věra vybuchla: „A kdo bude doma uklízet? Kdo se postará o Filipa? Ty chceš být jako ty dnešní ženské, co se nestarají o rodinu?“ Petr jen pokrčil rameny: „Když chceš…“

První den v nové práci jsem byla nervózní, ale zároveň šťastná. Konečně jsem měla pocit, že dělám něco pro sebe. Ale doma mě čekalo peklo. Věra mi schválně schovala klíče od bytu, abych nemohla odejít včas. Filip plakal a já měla sto chutí sbalit kufr a odejít.

Jednou večer přišla hádka. „Už toho mám dost!“ vykřikla jsem na celou kuchyň. „Nejsem tvoje služka! Jsem matka tvého vnuka a manželka tvého syna! Chci respekt!“ Věra zbledla a Petr poprvé za celou dobu řekl: „Mami, nech ji být.“

Bylo ticho. Dlouhé ticho, které viselo ve vzduchu jako těžký závoj. Druhý den ráno mi Věra položila na stůl hrnek čaje a řekla: „Možná máš pravdu.“

Nebylo to dokonalé vítězství. Stále spolu žijeme pod jednou střechou a každý den je malý boj o kousek prostoru a respektu. Ale naučila jsem se říkat ne. Naučila jsem se stát si za svým a nebát se hájit sama sebe.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Kolik žen v Česku žije podobný příběh? Kolik z nás mlčí ze strachu nebo z pocitu viny? A kdy konečně začneme žít svůj život podle vlastních pravidel?