Život s tátou nebyl jednoduchý: Chtěl ze mě mít dokonalého syna

„Proč jsi zase dostal dvojku z matematiky? Vždyť jsem ti to vysvětloval už třikrát!“ Táta stál u stolu, ruce v bok, a jeho hlas se nesl celým bytem na sídlišti v Brně-Žabovřeskách. V tu chvíli jsem měl chuť zmizet, stát se neviditelným, nebo aspoň být někde jinde – třeba u mámy, kterou jsem od rozvodu viděl jen párkrát do roka. Ale místo toho jsem jen mlčel a zíral do sešitu, kde se mi čísla pletla jedno přes druhé.

Táta mě měl brzy po maturitě. Máma byla krásná, veselá a trochu naivní. On byl tehdy student stavební fakulty, ona prodavačka v drogerii. Když zjistili, že čekají dítě, vzali se. Táta mi to později vyprávěl s hořkostí v hlase: „Chtěl jsem ji udržet, rozumíš? Myslel jsem, že když budeme rodina, všechno bude v pořádku.“ Ale nebylo. Po třech letech se rozvedli. Máma odešla za jiným a já zůstal s tátou v našem dvoupokojovém bytě.

Od té doby byl táta všechno – rodič, učitel, trenér i soudce. Každé ráno mě budil přesně v 6:30: „Vstávej, chlape! Život není peříčko.“ Snídaně byla vždy stejná – chleba s máslem a čaj. Pak škola, odpoledne úkoly a večer trénink fotbalu. Táta chtěl, abych byl lepší než on. „Musíš být silný, musíš něco dokázat! Jinak skončíš jako já – sám a nešťastný.“

Někdy jsem měl pocit, že mě vlastně nemá rád takového, jaký jsem. Když jsem si chtěl číst knížky místo kopání do míče, rozčiloval se: „Co z tebe bude? Básník? Tím se neuživíš!“ Jednou jsem mu ukázal povídku, kterou jsem napsal do školního časopisu. Jen se ušklíbl: „Tohle je ztráta času.“

Ve škole jsem nebyl žádný premiant. Snažil jsem se, ale matika mi prostě nešla. Táta mi večer sedával za zády a kontroloval každý příklad. Když jsem udělal chybu, zvýšil hlas: „Tohle je jednoduché! Proč to nechápeš?“ Cítil jsem se jako hlupák. Kamarádi měli mámy, které je objímaly a pekly jim bábovky. Já měl tátu a jeho nekonečné požadavky.

Jednou v zimě jsem přišel domů později – byl jsem s klukama bruslit na rybníku. Táta už čekal u dveří. „Kde jsi byl? Máš povinnosti! Nemůžeš si dělat, co chceš.“ Začal křičet a já poprvé v životě křičel zpátky: „Nejsem ty! Nechci být jako ty!“ V tu chvíli jsme na sebe jen zírali – on překvapený, já vyděšený z vlastní odvahy.

Od té doby bylo mezi námi napětí. Táta se snažil být přísnější, já vzdoroval víc a víc. Ve čtrnácti jsem utekl za mámou do Prahy. Byla jiná – laskavá, ale vzdálená. Měla nového muže a dvě malé děti. Připadal jsem si tam jako cizinec.

Po dvou měsících jsem se vrátil k tátovi. Seděli jsme spolu v kuchyni a mlčeli. Nakonec řekl: „Promiň… Neumím to jinak.“ Poprvé jsem ho viděl slabého. Najednou už nebyl ten neomylný otec, ale jen člověk, který taky tápe.

Čas plynul a já dospíval. Na gymplu jsem si našel kamarády, kteří mě brali takového, jaký jsem. Táta mi dál připomínal povinnosti: „Musíš na vysokou! Musíš mít jistotu!“ Já chtěl studovat žurnalistiku, on trval na ekonomce. Nakonec jsme uzavřeli kompromis – šel jsem na mediální studia v Brně.

Na promoci seděl v první řadě a tvářil se vážně. Po ceremoniálu mi podal ruku: „Jsem na tebe pyšný.“ Bylo to poprvé, co to řekl nahlas.

Dnes je mi třicet a mám vlastní rodinu. S tátou se vídáme pravidelně – je už klidnější, občas si spolu zajdeme na pivo nebo na fotbal. Někdy si říkám, jestli by byl jiný, kdyby máma neodešla. Jestli by mě tolik netlačil do svých představ.

Možná nikdy nebudu dokonalý syn podle jeho měřítek. Ale naučil jsem se být sám sebou – i když to bolelo.

A tak se ptám: Kolik z nás žije život podle očekávání druhých? A kdy přijde čas začít žít podle sebe?