Když láska nestačí: Příběh matky, která přišla o dceru kvůli penězům

„Mami, já už to takhle dál nemůžu. Potřebuju, abys mi poslala aspoň těch pět tisíc na školku pro Filípka. Jinak nevím, co budu dělat.“

Její hlas zněl na druhém konci telefonu unaveně, podrážděně. Seděla jsem v kuchyni u stolu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Byla jsem čerstvě v důchodu, peníze se mi tenčily a já už prostě nemohla dál pomáhat tak, jak byla zvyklá. „Lucko, já už opravdu nemám z čeho brát. Sama sotva vyjdu s důchodem. Můžeš to zkusit vyřešit s Petrem?“

„Petr? Ten se o nic nestará! Vždycky jsi to byla ty, kdo mi pomáhal. Copak ti na nás už nezáleží?“

Ta slova mě bodla do srdce jako nůž. Vždyť jsem celý život dřela, abych jí mohla dát všechno. Pracovala jsem jako zdravotní sestra na směny, brala přesčasy, abych jí mohla zaplatit kroužky, školu v přírodě, později i vysokou školu. Když se jí narodil Filípek a Petr začal být čím dál víc pryč, byla jsem to já, kdo platil školku, oblečení, někdy i nájem.

Jenže teď už to nešlo. Důchod mi sotva pokryl nájem malého bytu v paneláku na Jižním Městě a základní potřeby. Každý měsíc jsem počítala koruny a modlila se, aby mi vydržely do další výplaty.

„Lucko, prosím tě, zkus to pochopit. Já už opravdu nemůžu. Ale ráda ti pohlídám Filípka, kdykoliv budeš potřebovat.“

„To je mi k ničemu,“ odsekla a zavěsila.

Seděla jsem tam dlouho poté, co telefon utichl. Slzy mi stékaly po tvářích a v hlavě mi běžely vzpomínky na to, jak jsme spolu kdysi chodily do parku, jak jsem jí četla pohádky před spaním, jak se ke mně tiskla, když měla strach ze tmy.

Od té chvíle se něco změnilo. Lucka mi přestala volat. Když jsem jí psala zprávy nebo volala já, neodpovídala. Zkoušela jsem jí navštívit doma – nikdy nebyla „zrovna doma“, nebo mi neotevřela. Filípka jsem neviděla už několik měsíců.

Začala jsem si připadat jako cizinec ve vlastním životě. Chodila jsem do Lidlu nakupovat jen to nejnutnější a vyhýbala se sousedkám v domě – bála jsem se jejich otázek na Lucku a vnuka. Všichni věděli, jak jsme si byly blízké.

Jednoho dne jsem potkala sousedku paní Novotnou na chodbě. „Tak co Lucka? Už tě zase navštěvuje s malým?“ zeptala se bezelstně.

Zalhala jsem: „Ano, byli tu minulý týden.“

Večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem, kde se stala chyba. Byla jsem příliš ochotná pomáhat? Naučila jsem ji spoléhat jen na mě? Nebo je to prostě dnešní doba – každý myslí jen na sebe?

Jednou v noci mi přišla zpráva: „Mami, promiň, ale už to takhle dál nejde. Potřebuju klid. Nevolej mi.“

Bylo to jako rána do břicha. Celou noc jsem nespala a ráno jsem měla oči opuchlé od pláče.

Začala jsem chodit na procházky do parku sama. Pozorovala jsem maminky s dětmi a vzpomínala na dobu, kdy jsme tam chodily s Luckou. Jednou jsem potkala starého známého z práce, pana Dvořáka.

„Jana, co je s tebou? Vypadáš unaveně.“

Chvíli jsem mlčela a pak mu všechno řekla. Seděli jsme na lavičce a já mu mezi slzami vyprávěla svůj příběh.

„Víš,“ řekl tiše, „moje dcera je taky taková. Když nemám peníze na půjčení, nezavolá mě týdny.“

Najednou jsem pochopila, že nejsem sama. Že je nás víc – rodičů, kteří dali dětem všechno a teď jsou pro ně jen bankomaty na nohou.

Začala jsem chodit do klubu seniorů v kulturním domě. Tam jsme si povídali o všem možném – o dětech, o životě za socialismu i po revoluci, o tom, jak se všechno změnilo.

Jednou večer zazvonil telefon. Srdce mi poskočilo – Lucka! Ale byl to Petr.

„Dobrý den, paní Janová… Lucka má teď těžké období. Nezlobte se na ni.“

„Já se nezlobím… jen mě to bolí.“

„Já vím… Filípek na vás pořád vzpomíná.“

Po tom hovoru jsem dlouho přemýšlela. Možná bych měla být trpělivější… Možná Lucka potřebuje čas.

Ale někdy mám pocit, že už je pozdě. Že mezi námi vyrostla zeď z nevyřčených výčitek a zklamání.

Dnes sedím u okna a píšu tyto řádky s nadějí, že si je někdo přečte a pochopí mě. Že nejsem jediná matka v Česku, která přišla o dítě kvůli penězům.

Možná jsme udělali chyby my rodiče… nebo je chyba v dnešní uspěchané době? Co myslíte vy? Má ještě smysl doufat v usmíření?