Proč jsem zakázala dceři rozvod s bohatým manželem: Nechápe, jaké má štěstí

„Mami, já už to dál nevydržím!“ Lucie stála uprostřed kuchyně, ruce se jí třásly a v očích měla slzy. Její hlas se zlomil. „On… on mě vůbec neposlouchá. Jsem pro něj jen ozdoba na večírky.“

Zamrazilo mě. V tu chvíli jsem si připomněla vlastní mládí – panelák na sídlišti v Ostravě, věčně unavenou mámu a tátu, který nikdy neměl peníze ani čas. Vždycky jsem si přála pro Lucii něco lepšího. A teď? Teď mi chce říct, že se chce rozvést s Petrem, jediným mužem, který jí může zajistit život bez starostí?

„Lucie, prosím tě,“ snažila jsem se zachovat klid, i když mi srdce bušilo až v krku. „Víš vůbec, co děláš? Kolik žen by dalo cokoliv za to, aby mohly žít jako ty? Máš krásný dům v Troji, jezdíš na dovolené do Alp i do Chorvatska, nemusíš řešit účty…“

Lucie se rozplakala ještě víc. „Mami, ty to nechápeš! Já tam nejsem šťastná. Petr mě nikdy neobejme jen tak. Všechno je jen na oko. Když přijde domů, ani se na mě nepodívá. Já už nemůžu.“

Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem šetřila každou korunu, abych jí mohla koupit lepší boty do školy. Na to, jak jsem jí říkala: „Musíš si najít někoho, kdo tě zabezpečí. Láska je hezká věc, ale z lásky se nenajíš.“

Teď tu stála moje dcera, krásná a mladá, a chtěla zahodit všechno, co jsme společně vybudovaly. V hlavě mi běžely obrazy: Lucie v malém bytě s dítětem na ruce, bez peněz na školku nebo na kroužky. Viděla jsem ji unavenou a zlomenou jako jsem byla já.

„A co bys chtěla dělat?“ zeptala jsem se tiše. „Půjdeš pracovat do kanceláře za dvacet tisíc? Nebo budeš žít z alimentů? Myslíš, že ti někdo pomůže?“

Lucie se na mě podívala s bolestí v očích. „Radši budu sama a chudá než nešťastná a bohatá.“

Ta slova mě bodla do srdce. Vždyť já celý život snila o tom, aby moje dítě nemuselo nikdy řešit to, co já! Ale možná jsem ji tím připravila o schopnost být opravdu šťastná.

Petr přišel domů pozdě večer. Slyšela jsem jejich hádku přes dveře ložnice. „Lucie, co zase chceš řešit? Máš všechno! Proč ti to nestačí?“

„Protože chci být milovaná! Chci cítit, že pro tebe něco znamenám!“

„Tohle jsou ženský hlouposti,“ odsekl Petr. „Kdybys radši byla vděčná za to, co máš.“

Ráno Lucie seděla u stolu s kruhy pod očima. „Mami, já už to fakt nevydržím. On mě ponižuje před přáteli. Směje se mi kvůli každé hlouposti. Já už nemám sílu.“

Chtěla jsem ji obejmout a říct jí, že všechno bude dobré. Ale místo toho jsem jí řekla: „Musíš vydržet. Život není pohádka.“

Dny plynuly a Lucie byla čím dál víc uzavřená do sebe. Přestala chodit mezi lidi, přestala se smát. Jednou večer přišla domů s modřinou na ruce.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Spadla jsem,“ zalhala.

Ale já věděla své. Petr byl vždycky výbušný.

Začala jsem pochybovat o všem, co jsem jí kdy radila. Je opravdu lepší být bohatá a nešťastná? Nebo je lepší být sama sebou i za cenu nejistoty?

Jednou večer jsme seděly spolu u čaje a Lucie mi řekla: „Mami, já už nemůžu dál. Buď odejdu teď, nebo už nikdy nenajdu odvahu.“

Podívala jsem se na ni a poprvé v životě jsem nevěděla, co říct.

Druhý den ráno sbalila kufr a odešla.

Sedím teď sama v prázdném bytě a přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem ji víc chránit před světem – nebo před vlastními radami?

Možná jsme my matky někdy příliš zaslepené strachem z chudoby a zapomínáme na to nejdůležitější: štěstí našich dětí.

Co byste udělali vy na mém místě? Je lepší trpět v luxusu nebo riskovat všechno pro šanci na opravdové štěstí?