Deník v suterénu: Pravda, která rozbila naše manželství

„Proč jsi mi nikdy neřekl pravdu?“ vyhrkla jsem, když jsem stála v kuchyni s deníkem v ruce. Martin se na mě podíval, jako by mě viděl poprvé v životě. Venku pršelo a kapky bubnovaly do parapetu, zatímco mezi námi viselo napětí hustší než mlha nad Vltavou.

Všechno začalo úplně obyčejně. Byla sobota, děti u babičky v Kladně, já jsem se rozhodla konečně uklidit suterén. Vždycky jsem si myslela, že tam není nic zajímavého – jen staré krabice, lyže, pár zaprášených knih. Ale když jsem zvedla těžkou bednu s nápisem „Martin – škola“, něco mě zarazilo. Mezi vysvědčeními a fotkami z maturitního plesu ležel malý černý deník.

Otevřela jsem ho jen ze zvědavosti. První stránky byly plné poznámek o škole, o tom, jak se Martin trápil s matematikou a jak ho šikanovali spolužáci. Ale pak přišla stránka z roku 2008. „Dnes jsem potkal Janu. Je krásná, chytrá a já nevím, co si počít. Mám pocit, že bych kvůli ní opustil celý svůj dosavadní život.“ Jana? To je moje jméno. Ale v té době jsme spolu ještě nechodili.

Listovala jsem dál a srdce mi bušilo až v krku. „Jana mi dnes řekla, že mě miluje. Ale já… já pořád myslím na Lenku. Nevím, jestli dokážu být upřímný.“ Lenka? O téhle Lence jsem nikdy neslyšela. Vždycky mi tvrdil, že přede mnou nikoho vážného neměl.

Celý deník byl plný rozporuplných pocitů, tajemství a lží. Dočetla jsem se o jejich společných víkendech na chalupě v Jeseníkách, o tom, jak ji chtěl požádat o ruku – jenže ona ho odmítla. A pak přišla další rána: „Jana je těhotná. Nevím, jestli je to správné. Pořád myslím na Lenku.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Vždycky jsem si myslela, že naše manželství je pevné jako skála. Že jsme spolu všechno zvládli – hypotéku na byt v Modřanech, dvě děti, jeho vyhazov z práce i moji nemocnici po autonehodě. A teď tohle.

Když se Martin vrátil domů, stála jsem uprostřed kuchyně s deníkem v ruce. „Co to má znamenat?“ zeptala jsem se tiše.

Chvíli mlčel. Pak si sedl ke stolu a složil hlavu do dlaní. „To bylo dávno… Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Ale tys mi lhal! Celý náš vztah je postavený na lži!“

„Nechtěl jsem tě ztratit,“ zašeptal.

V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy mi říkal, jak mě miluje. Na naše první společné Vánoce, kdy jsme neměli ani na pořádný stromeček a ozdoby jsme vyráběli z papíru. Na to, jak mě držel za ruku, když mi lékař oznámil diagnózu roztroušené sklerózy.

„A co Lenka? Co kdyby tě neodmítla? Byl bys teď s ní?“

Zvedl ke mně oči plné slz. „Nevím… Možná ano. Ale nikdy bychom neměli naše děti.“

V tu chvíli do kuchyně vběhla naše dcera Anička – přišla si pro plyšáka, kterého zapomněla doma. Zastavila se ve dveřích a podívala se na nás: „Mami? Proč pláčeš?“

Rychle jsem si otřela oči a pokusila se usmát: „To nic, zlatíčko. Jen jsme si s tátou povídali.“

Když Anička odešla, sedli jsme si s Martinem naproti sobě. Mlčeli jsme dlouho. Venku už přestalo pršet a mezi mraky prosvítalo slunce.

„Co teď bude?“ zeptal se tiše.

Nevěděla jsem. Chtěla jsem křičet, rozbít talíře nebo utéct z bytu a už se nikdy nevrátit. Ale zároveň jsem věděla, že máme dvě děti, společný život a tolik společných vzpomínek.

Večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem o tom, kolik lidí kolem mě žije ve lži – možná i moje kamarádka Petra, která mi nedávno svěřila, že její muž má milenku; nebo sousedka paní Novotná, která už roky předstírá šťastné manželství.

Je možné odpustit takovou lež? Nebo je lepší začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?