Pomsta v kuchyni: Jak jsem se postavila tchyni a změnila svůj život

„To nádobí je snad špinavější než boty po výletě na Sněžku,“ pronesla paní Věra, moje tchyně, zatímco si otírala ruce do zástěry a dívala se na mě s tím svým povýšeným pohledem. Byla jsem v jejím domě sotva měsíc a už jsem měla pocit, že se dusím. Každý den jsem se snažila být lepší snachou, vařit podle jejích receptů, uklízet podle jejích představ, ale nikdy to nebylo dost dobré.

„Mami, prosím tě…“ ozval se můj manžel Petr, ale Věra ho umlčela jediným gestem. „Nepleť se do toho. Když už si přivedeš domů ženu, která neumí ani pořádně umýt talíř, tak si to vyřeš sám.“ Petr jen sklopil oči a já cítila, jak se mi v hrudi hromadí vztek i bezmoc.

Bydleli jsme u Věry v jejím starém domě v Pardubicích, protože jsme šetřili na vlastní byt. Každý den jsem vstávala dřív než ostatní, abych stihla připravit snídani a uklidit kuchyň dřív, než Věra vstane. Ale ona vždycky našla něco, co bylo špatně. Jednou to byl flek na ubrusu, jindy špatně složené utěrky. Nejhorší byly její poznámky před Petrem: „Za nás by takováhle lenost neprošla.“

Jednoho večera jsem seděla na posteli a dívala se do zrcadla. „Proč mě nemůže přijmout? Co jsem jí udělala?“ ptala jsem se sama sebe. Slzy mi stékaly po tvářích a já si slíbila, že už to takhle dál nenechám. Musím jí ukázat, že nejsem žádná neschopná holka z města.

Druhý den ráno jsem přišla do kuchyně dřív než obvykle. Věra už tam byla a drhla hrnec. „To je poprvé, co tě vidím vstávat včas,“ rýpla si. Zhluboka jsem se nadechla a s klidem odpověděla: „Možná byste měla radši zkontrolovat svoje nádobí. Myslím, že máme ve městě čistší prasata než vaše talíře.“

V kuchyni zavládlo ticho. Petr zůstal stát ve dveřích s otevřenou pusou. Věra se na mě podívala tak ostře, že jsem čekala výbuch. Ale místo toho položila hrnec na stůl a odešla do obýváku.

Ten den jsem byla nervózní jako nikdy předtím. Čekala jsem, že přijde bouřka – křik, hádky, možná i vyhazov z domu. Ale nestalo se nic. Věra se mnou nemluvila celý den. Večer přišla za Petrem do pokoje a slyšela jsem jejich tlumený rozhovor:

„Petr, tvoje žena je drzá.“
„Mami, ona už toho má dost.“
„Já taky! Já tady všechno dělám sama a ona…“
„Mami, ona se snaží.“

Další dny byly napjaté. Věra mi přestala dávat úkoly a já měla najednou víc času pro sebe i pro Petra. Začala jsem chodit na procházky po Labi, navštěvovala knihovnu a dokonce jsem si našla brigádu v místní kavárně. Tam jsem poznala Janu – ženu v mém věku, která mi rozuměla.

Jednoho dne jsme s Janou seděly u kávy a já jí vyprávěla o svých problémech doma.

„Víš co? Moje tchyně byla stejná. Musíš jí ukázat, že máš vlastní hodnotu. A hlavně – nesmíš se nechat zlomit.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté. Rozhodla jsem se změnit taktiku. Přestala jsem čekat na Věřiny pokyny a začala dělat věci po svém – vařila jsem jídla, která chutnala mně i Petrovi, uklízela podle svého systému a hlavně – přestala jsem se omlouvat za každou maličkost.

Věra to samozřejmě nesla těžce. Jednou večer přišla do kuchyně právě ve chvíli, kdy jsem připravovala večeři.

„Co to je za polívku?“ zeptala se podezřívavě.
„Bramboračka podle mé maminky,“ odpověděla jsem klidně.
„To nebude nikomu chutnat.“
Petr si nabral plnou misku a s úsměvem řekl: „Je výborná.“

V tu chvíli jsem viděla v očích své tchyně něco nového – možná respekt? Nebo snad závist? Nevím. Ale poprvé za celou dobu neřekla ani slovo proti.

Časem napětí polevilo. Věra si zvykla na to, že nejsem její kopie a že mám vlastní hlavu. Dokonce jsme spolu jednou pekly koláč na pouť a smály se nad tím, jak nám těsto nechtělo kynout.

Ale nikdy nezapomenu na ten pocit bezmoci a ponížení z prvních měsíců. Kdybych tehdy nenašla odvahu postavit se jí – kdo ví, kde bych dnes byla? Možná bych byla zlomená žena bez sebevědomí.

Dnes už bydlíme s Petrem ve vlastním bytě na sídlišti Dubina. Občas k nám Věra přijde na návštěvu – přinese koláč nebo domácí vajíčka a já jí nabídnu kávu v čistém hrníčku.

Někdy si říkám: Proč jsou vztahy mezi snachami a tchyněmi tak složité? Musí to být vždycky boj? Nebo stačí jen najít odvahu být sama sebou?