Srdce větší než strach: Jak jsem se přes noc stala matkou deseti dětí

„Mami, proč pláčeš?“ ozvalo se zpoza dveří, zatímco jsem seděla na studené dlažbě v kuchyni a tiskla si mobil k uchu. Bylo půl druhé ráno a já jsem právě položila telefon. V hlavě mi hučelo a srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi. „Nic, Aničko, běž si zase lehnout,“ zašeptala jsem, ale věděla jsem, že to není pravda. Nic už nebude jako dřív.

Ten telefonát byl od Jitky, Ivanovy sestry. „Martino, Ivan dneska v noci odešel. Děti jsou u něj doma samy. Prosím tě, můžeš tam zajít?“ Její hlas byl zlomený a já věděla, že nemůžu odmítnout. Ivan byl náš soused, kamarád, člověk, který nám vždycky pomáhal. Jeho žena zemřela před dvěma lety při autonehodě a on teď podlehl rakovině. Šest dětí – nejmladší teprve tři roky, nejstarší patnáct.

Oblékla jsem si svetr přes noční košili a vyběhla do tmy. V Ivanově domě bylo ticho, jen občasné vzlyky dětí prořezávaly noc. Seděli na gauči, objímali se a plakali. Když mě uviděli, vrhli se ke mně. „Teto Martino, co bude teď?“ ptala se malá Klárka s očima plnýma slz. V tu chvíli jsem věděla, že je nemůžu nechat samotné.

Doma jsem měla už čtyři děti – Aničku, Tomáše, Lucku a malého Filípka. Můj manžel Petr pracoval v Praze a domů jezdil jen na víkendy. Už tak jsme žili z ruky do úst. Ale jak bych mohla říct ne? Jak bych mohla zavřít dveře před dětmi, které právě přišly o všechno?

Následující dny byly jako zlý sen. Sociálka, úřady, papírování. „Paní Novotná, jste si jistá, že to zvládnete?“ ptala se mě sociální pracovnice s pochybovačným pohledem. „Máte vlastní děti…“ Jenže já už byla rozhodnutá. „Zvládnu to,“ odpověděla jsem pevně, i když uvnitř mě sžíral strach.

První týdny byly peklo. Děti plakaly po nocích, hádaly se o hračky i o moji pozornost. Moje vlastní děti žárlily – najednou musely sdílet mámu s dalšími šesti sourozenci. „Proč tu musí být? My jsme tvoje rodina!“ křičela Lucka jednoho večera a zabouchla za sebou dveře do pokoje.

Snažila jsem se být spravedlivá, ale někdy jsem měla pocit, že selhávám na všech frontách. Peníze rychle docházely – jídlo mizelo ze spíže rychlostí blesku, oblečení bylo potřeba dokupovat a školní potřeby taky něco stály. Petr mi po telefonu říkal: „Marti, tohle je šílenství! Nemůžeme se postarat o tolik dětí! Co když to nezvládneme?“ Ale já už nemohla couvnout.

Jednoho večera jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a přemýšlela, jak dál. Najednou ke mně přišla nejstarší Ivanova dcera Jana a tiše řekla: „Děkuju vám, že jste nás nenechala samotné.“ Tenkrát jsem poprvé od smrti Ivana plakala před někým jiným než před svými dětmi.

Začali jsme si vytvářet nové rituály – společné večeře, nedělní procházky do lesa, večerní čtení pohádek. Děti si pomalu zvykaly jedna na druhou i na mě. Byly chvíle, kdy jsem chtěla všechno vzdát – když se Filípek popral s Honzíkem kvůli autíčku, když mi ve škole volali kvůli průšvihu nebo když mi došly peníze na účtu a já nevěděla, co bude zítra k jídlu.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a já zahlédla úsměv na tváři malé Klárky – poprvé od smrti rodičů se smála. V tu chvíli jsem pochopila, že i když je to těžké, má to smysl.

Začali nám pomáhat sousedé – paní Hrdličková přinesla tašku brambor a domácí koláče, pan Novák nabídl starší kolo pro Tomáše. Ve škole dětem odpustili některé poplatky a místní farář uspořádal sbírku na školní pomůcky.

Petr nakonec pochopil, že tohle je naše nová rodina. Přijel domů častěji a začal dětem pomáhat s úkoly i s opravami domu. Děti se naučily spolupracovat – starší pomáhali mladším s oblékáním i s učením.

Ale pořád byly chvíle zoufalství – když Klárka v noci brečela a volala maminku nebo když Jana odmítala jít do školy. Někdy jsem měla pocit, že mě tíha odpovědnosti rozdrtí.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice na kontrolu. Procházela dům a zapisovala si poznámky do bloku. Děti byly nervózní a já taky. Nakonec se na mě podívala a řekla: „Paní Novotná, vím, že to není lehké. Ale vidím, že ty děti mají domov.“

Dnes už je to rok od té noci, kdy Ivan odešel. Naše rodina je větší než kdy dřív – hlučnější, chaotičtější, ale plná lásky. Naučila jsem se nebát požádat o pomoc a přijmout ji. Naučila jsem se věřit v sílu komunity a v to, že i když máme strach, můžeme mít srdce větší než on.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje v ruce a přemýšlím: Udělala bych to znovu? Měla jsem právo rozhodnout za všechny? Ale pak slyším smích z dětského pokoje a vím, že ano.

Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo obětovat pohodlí své rodiny pro záchranu jiných? Napište mi svůj názor…