Ta noc, kdy jsem vyhodila syna a snachu a vzala si zpět klíče: Když jsem pochopila, že už toho mám dost

„Tohle už není tvoje kuchyň, mami!“ křičela na mě Lucie, když jsem vešla do bytu. Její hlas se rozléhal po celém paneláku v Modřanech. Byla středa večer, venku pršelo a já se těšila na klidný čaj po práci v knihovně. Místo toho mě v předsíni vítaly cizí boty, smích a hlasitá hudba.

„Co se tu děje?“ zeptala jsem se, i když odpověď byla jasná. Můj syn Petr seděl u stolu s kamarády, popíjeli pivo a na stole zůstávaly zbytky pizzy. Lucie, jeho žena, se rozčilovala kvůli něčemu v lednici.

„Mami, dneska slavíme! Petr dostal novou práci,“ oznámila mi Lucie tónem, který mi připomněl spíš výčitku než radost.

„To je hezké, ale proč jste mi nedali vědět? A kdo jsou ti lidé?“ ptala jsem se dál, i když jsem cítila, jak mi stoupá krevní tlak.

Petr se na mě ani nepodíval. „Mami, vždyť jsme doma. Máme klíče, ne?“

A právě v tu chvíli mi došlo, že tohle už není můj domov. Že jsem tu cizincem.

Začalo to před půl rokem. Petr s Lucií přišli o byt – prý kvůli špatné hypotéce a ztrátě práce. Nabídla jsem jim azyl u sebe, protože co jiného má matka dělat? První týdny byly v pořádku. Pomáhali mi s nákupy, Lucie občas uvařila večeři. Ale pak se všechno změnilo.

Lucie začala být podrážděná, často mi vyčítala, že „šmíruju“ v jejich věcech nebo že jim dávám málo prostoru. Petr se uzavřel do sebe a celé dny proseděl u počítače. Hádky byly na denním pořádku – o to, kdo koupí mléko, kdo uklidí koupelnu nebo proč je v lednici zase prázdno.

Jednou jsem přišla domů a našla Lucii brečet v kuchyni. „On mě neposlouchá! Ty ho rozmazluješ!“ vyčetla mi mezi vzlyky. Snažila jsem se ji obejmout, ale odstrčila mě. „Tohle není můj domov,“ řekla tehdy poprvé.

Petr mi později vyčetl, že se do všeho pletu. „Mami, já už nejsem dítě! Nech nás žít!“ Jenže jak mám nechat žít někoho, kdo mi ničí domov? Kdo mě nutí chodit po špičkách ve vlastním bytě?

Ta osudná středa byla poslední kapkou. Seděla jsem v ložnici a slyšela smích z obýváku. Připadala jsem si jako host ve vlastním životě. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem sama vychovávala Petra po smrti manžela. Na všechny ty noci, kdy jsem nemohla spát strachy, jestli bude mít co jíst.

Vstala jsem a šla do obýváku. „Chci s vámi mluvit,“ řekla jsem nahlas.

Lucie protočila oči. „Zase nějaký proslov?“

Petr se konečně podíval mým směrem. „Co je?“

„Chci svůj byt zpátky,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Chci klid. Chci zase cítit domov.“

Nastalo ticho. Kamarádi se začali zvedat a rychle mizeli ke dveřím.

„To nemyslíš vážně,“ řekl Petr.

„Myslím,“ odpověděla jsem a podala mu klíče od bytu. „Zítra ráno chci, abyste byli pryč.“

Lucie začala křičet: „Kam máme jít? To nás vyhazuješ na ulici?“

„Jste dospělí,“ řekla jsem tvrději, než bych chtěla. „Najděte si vlastní cestu.“

Tu noc nespali ani oni, ani já. Slyšela jsem jejich tiché hádky za dveřmi pokoje. Ráno bylo ticho až děsivé – sbalili si věci a odešli beze slova.

Celý týden mám v bytě ticho a pořádek. Ale taky prázdno a bolest v srdci. Přemýšlím, jestli jsem selhala jako matka – nebo jestli je někdy správné říct dost i vlastnímu dítěti.

Možná tohle je otázka pro vás: Kde je hranice mezi pomocí a sebeobětováním? A co byste udělali na mém místě?