Kbelík přezrálých rajčat a den, který všechno změnil
„Tohle je všechno, co jsem měla na zahradě. Snad to ještě využiješ,“ řekla mi tchyně a postavila přede mě kbelík plný rajčat, která už dávno měla nejlepší dny za sebou. Bylo pondělí ráno, děti ještě spaly a já jsem doufala, že aspoň dnes bude klid. Ale už v jejím hlase jsem slyšela něco, co mě bodlo do srdce – výčitku, že neumím hospodařit, že nejsem dost dobrá manželka pro jejího syna.
„Děkuju, mami,“ odpověděla jsem tiše a snažila se usmát. Věděla jsem, že to myslí dobře, ale v poslední době se mezi námi napětí dalo krájet. Od té doby, co jsme se s Petrem vzali a narodila se nám Anička, měla pocit, že musí dohlížet na každý můj krok. A já jsem byla unavená. Unavená z toho, že nikdy nejsem dost.
Když odešla, sedla jsem si ke stolu a dívala se na rajčata. Některá už byla měkká, jiná popraskaná. V hlavě mi běžely myšlenky: Co tím chtěla říct? Proč mi to dělá? Proč mám pocit, že mě nikdy nepřijme?
Petr přišel do kuchyně a hned si všiml mého výrazu. „Co je?“ zeptal se.
„Nic. Tvoje máma tu byla. Přinesla rajčata.“
„To je od ní hezký, ne?“
„Jo…“ odpověděla jsem a cítila, jak se mi derou slzy do očí. „Ale proč mi vždycky musí připomínat, že nejsem dost dobrá?“
Petr si povzdechl. „To si jenom myslíš. Máma to tak nemyslí.“
„Ale já to tak cítím!“ vyhrkla jsem a hlas se mi zlomil. „Pořád mě kontroluje, pořád má nějaké poznámky…“
V tu chvíli se ozvala Anička z ložnice. Petr odešel za ní a já zůstala sama s kbelíkem rajčat a hlavou plnou výčitek.
Celý den jsem přemýšlela, co s nimi udělám. Nechtěla jsem je vyhodit – to by byla další munice pro tchyni. Nakonec jsem se rozhodla udělat lečo. Krájela jsem rajčata a s každým řezem cítila, jak ve mně roste vztek i smutek.
Odpoledne přišla tchyně znovu. Tentokrát už byla Anička vzhůru a hrála si na koberci.
„Tak co, jak jste využili rajčata?“ zeptala se hned ode dveří.
„Dělám lečo,“ odpověděla jsem stroze.
„No vidíš, aspoň něco. Já bych z toho udělala ještě kečup do zásoby… Ale to je jedno.“
Zamrazilo mě. „Mami, proč mi pořád říkáte, co mám dělat? Já vím, že nejsem jako vy…“
Tchyně se zarazila a chvíli bylo ticho. Pak si sedla ke stolu a podívala se na mě: „Já jen nechci, abyste měli nouzi. Petr byl vždycky zvyklý na domácí věci…“
„Ale já dělám, co můžu! Nejsem vy! Mám práci, starám se o Aničku… Není to dost?“
V tu chvíli přišel Petr a slyšel poslední větu.
„Co se tu děje?“ zeptal se.
Tchyně vstala: „Nic, jen jsme si povídaly.“
Ale já už to nevydržela: „Ne, mami! Pořád mě srovnáváte se sebou! Nikdy nejsem dost dobrá! Už toho mám dost!“
Tchyně zbledla a podívala se na Petra: „Vidíš? To je ta tvoje žena…“
Petr stál mezi námi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. „Prosím vás obě…“
Ale já už nemohla přestat: „Celou dobu se snažím zapadnout do vaší rodiny! Ale nikdy to nebude stačit! Nikdy!“
Tchyně si vzala kabelku a beze slova odešla. Petr za ní chtěl jít, ale zastavila jsem ho: „Nech ji být.“
Večer bylo doma ticho. Anička spala a my seděli v obýváku každý na jiné straně gauče.
„Myslíš, že jsi to dnes nepřehnala?“ zeptal se tiše Petr.
„Možná jo… Ale už jsem nemohla dál mlčet.“
Petr mlčel dlouho. Pak řekl: „Víš, ona to nemyslí zle. Jen neumí jinak ukázat starost.“
„A já neumím být někdo jiný než já,“ odpověděla jsem.
Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jestli jsem udělala správně. Jestli jsem měla mlčet kvůli klidu v rodině, nebo jestli bylo správné konečně říct pravdu nahlas.
Druhý den ráno mi přišla zpráva od tchyně: „Omlouvám se za včerejšek. Nechtěla jsem tě ranit.“
Nevěděla jsem, co odpovědět. Cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Věděla jsem, že naše vztahy už nikdy nebudou stejné – možná upřímnější, možná chladnější.
Seděla jsem u stolu s hrníčkem kávy a dívala se na prázdný kbelík od rajčat. Přemýšlela jsem: Kolik drobných gest v rodinách každý den způsobí bouři? A kolik z nás radši mlčí jen proto, aby byl klid?