Táta mi účtoval nájem za můj pokoj – teď čeká, že ho budu živit

„Tak co bude, Kláro? Zaplatíš ten nájem, nebo si sbalíš věci?“ slyšela jsem tátův hlas, když jsem si v osmnácti balila učebnice do školy. Stála jsem v předsíni našeho panelákového bytu v Brně a srdce mi bušilo až v krku. Máma už dávno nebyla doma – odešla, když mi bylo deset, a táta od té doby ztvrdl jako starý chleba.

„Tati, vždyť chodím ještě na gympl…“ zkusila jsem to naposledy.

„To mě nezajímá. Každý tady platí. Nebo běž.“

A tak jsem začala platit. Nejprve z brigád v supermarketu, pak z práce v kavárně. Když jsem chtěla jít na vysokou, táta řekl: „Jestli chceš studovat, tak si najdi ještě jednu práci.“ Všichni kolem mě měli rodiče, kteří jim vařili večeře a ptali se, jak bylo ve škole. Já měla jen složenky na stole a ticho v kuchyni.

Roky plynuly. Po maturitě jsem šla na ekonomku, ale místo studentského života jsem večery trávila za pokladnou nebo roznášením letáků. Táta nikdy neřekl děkuju. Nikdy se nezeptal, jestli to zvládám. Jen jednou jsem slyšela, jak sousedce v domě říká: „Klára je samostatná holka. Já ji nic nedávám zadarmo.“

Když mi bylo dvacet pět, našla jsem si podnájem s kamarádkou Janou. Táta mi tehdy řekl jen: „Tak hodně štěstí.“ Ani slza v oku. Od té doby jsme se vídali jen o Vánocích – a i to bylo spíš z povinnosti.

Pak přišel telefonát. Bylo mi třicet čtyři, měla jsem práci v účetní firmě a žila s přítelem Petrem v menším bytě na Lesné. „Kláro, potřebuju pomoct,“ ozval se táta. Jeho hlas byl najednou slabý, skoro cizí.

„Co se děje?“

„Nemám peníze. Z práce mě propustili a důchod je malý. Nemám na nájem.“

V tu chvíli se mi vybavily všechny ty večery, kdy jsem počítala drobné na stole a přemýšlela, jestli si můžu dovolit koupit si jogurt navíc. Vzpomněla jsem si na jeho chladné oči a větu: „Každý tady platí.“

Petr mě objal kolem ramen: „Co budeš dělat?“

„Nevím,“ řekla jsem tiše.

Táta se nastěhoval k nám. První týdny byly napjaté. Petr byl laskavý, ale já cítila v břiše uzel pokaždé, když jsem slyšela tátovy kroky po bytě. Jednou večer jsme seděli u stolu a Petr se zeptal: „Tati, nechcete si dát ještě polévku?“ Táta jen zavrtěl hlavou.

Po večeři jsem za ním šla do pokoje. Seděl na posteli a díval se z okna.

„Proč jsi mi to tehdy udělal?“ zeptala jsem se poprvé nahlas.

Mlčel dlouho. Pak řekl: „Nevěděl jsem, jak jinak tě připravit na život.“

„Ale vždyť jsi mě připravil jen na samotu.“

Zavřel oči. „Možná máš pravdu.“

Další týdny byly zvláštní směsí ticha a nevyřčených slov. Táta se snažil pomáhat – chodil nakupovat, občas uvařil polévku podle receptu své mámy. Ale mezi námi pořád stála ta stará bolest.

Jednou večer přišla Jana na návštěvu. Seděli jsme spolu v kuchyni a ona se zeptala: „Kláro, proč ho vlastně necháváš u sebe? Po tom všem?“

Nevěděla jsem přesně. Možná proto, že jsem pořád doufala v nějaké uznání. Možná proto, že rodina je rodina – i když bolí.

Jednou v noci jsem slyšela tátu plakat. Šla jsem za ním do pokoje.

„Tati?“

„Promiň,“ řekl tiše. „Měl jsem být lepší otec.“

Sedla jsem si vedle něj a poprvé po letech ho objala.

Není to jednoduché. Každý den bojuji sama se sebou – s hněvem i soucitem. Když vidím tátu sedět u okna a dívat se na šedé paneláky, přemýšlím, kolik z nás v Česku žije s podobnou bolestí – mezi povinností a touhou po lásce.

Možná nikdy neodpustím úplně. Ale možná právě tohle je rodina – vydržet spolu i to, co bolí nejvíc.

A tak se ptám: Co byste udělali vy? Máme povinnost postarat se o ty, kteří nám sami nedali domov? Nebo máme právo říct dost?