Svatba na břehu Vltavy: Luciin boj s bolestí, láskou a předsudky

„Lucie, jsi si tím opravdu jistá?“ ozve se mamčin hlas, zatímco mi upravuje závoj. Její ruce se třesou, jako by chtěla něco říct, ale bojí se, že mě zraní. Dívám se na svůj odraz v zrcadle – bílá krajka, vlasy spletené do copu, oči plné očekávání i obav. Venku se ozývá šum Vltavy a smích svatebčanů. Ale uvnitř mě to vře.

„Mami, já Davida miluju. On mě vidí takovou, jaká jsem. Ne jenom tu holku na vozíku,“ odpovím tiše, ale pevně. Vím, že to není jen její strach – je to strach celé rodiny. Od té nehody před třemi lety už nic není jako dřív. Byla jsem tehdy na kole s kamarádkami v Prokopském údolí. Jeden špatný pohyb, pád ze srázu a ticho. Probudila jsem se v nemocnici a všechno bylo jinak.

Táta od té doby skoro nemluví. Když mě poprvé viděl na vozíku, jen mlčky odešel z pokoje. Bratr Petr se snaží být silný, ale vím, že ho to bolí. A pak přišel David – spolužák z gymplu, který se mnou kdysi seděl v lavici a teď mi nosil kytky do nemocnice. Nikdy se neptal na to, co nemůžu. Vždycky mě rozesmál tím, co můžeme.

„Lucko, jdeme na to?“ nakoukne do pokoje Petra, moje nejlepší kamarádka a svědkyně. „Všichni čekají.“

Zhluboka se nadechnu. Srdce mi buší až v krku. „Jdeme,“ řeknu a Petra mě opatrně vyveze ven. Slunce zapadá za Pražský hrad a já cítím, jak se mi do očí derou slzy.

Hosté se otáčejí. Někteří se usmívají, jiní si šeptají. Slyším útržky: „Chudák holka…“ „To je odvaha…“ „Jak to zvládnou?“ Snažím se nevnímat ty pohledy plné lítosti a nepochopení.

David stojí u oltáře pod rozkvetlými stromy. Když mě uvidí, usměje se tím svým klukovským úsměvem a já vím, že všechno zvládnu. Přijedu k němu a on si ke mně klekne, aby mi byl blíž.

„Jsi nádherná,“ zašeptá.

Obřad plyne jako ve snu. Když mám říct své „ano“, hlas se mi zadrhne v krku. Vidím mámu, jak si utírá slzy, tátu s kamennou tváří a bratra, který mi drží palce v pěstích.

„Ano,“ řeknu nakonec jasněji, než jsem čekala.

Potlesk. David mě políbí a já cítím, jak ze mě spadla tíha posledních let. Ale vím, že tohle je teprve začátek.

Na hostině sedím mezi lidmi, kteří nevědí, co říct. Někteří se mě ptají na rehabilitace, jiní na to, jestli budu mít děti. „A co když budete potřebovat pomoc? Nebude to pro Davida těžké?“ ptá se teta Jana polohlasem.

David ji zarazí: „Lucka je silnější než kdokoliv z nás.“

Večer sedíme s Davidem u řeky. „Nebojíš se?“ zeptám se tiše.

„Bojím,“ přizná upřímně. „Ale víc bych se bál života bez tebe.“

Objímám ho a poprvé po dlouhé době cítím klid.

Ale realita je tvrdší než svatební den. První týdny po svatbě jsou plné hádek s rodinou. Táta odmítá přijít na návštěvu. Máma mi volá každý den: „Nechci tě ztratit ještě víc.“

Jednou večer sedím sama v kuchyni a brečím do polštáře. David přijde a mlčky mě obejme.

„Proč je pro ně tak těžké pochopit, že jsem pořád já?“ ptám se.

David jen pokrčí rameny: „Možná potřebují čas.“

Začínám psát blog o svém životě na vozíku. O tom, jaké to je jet tramvají číslo 22 a slyšet poznámky typu: „Tohle by neměli pouštět mezi lidi.“ O tom, jak mě lidé litují místo toho, aby mě brali jako člověka.

Jednou mi přijde e-mail od neznámé ženy: „Děkuji za vaše slova. Můj syn je taky na vozíku a nikdy jsem neměla odvahu o tom mluvit.“

Cítím poprvé smysl toho všeho.

Po roce táta přijde na návštěvu. Sedíme u stolu v obýváku a on najednou řekne: „Promiň.“

Nevím přesně za co – za roky mlčení? Za to, že mě neviděl? Ale stačí to.

Dnes už vím, že láska není o dokonalosti těla ani života. Je o odvaze jít dál navzdory bolesti i předsudkům.

Někdy večer sedím u okna a ptám se sama sebe: Udělala bych něco jinak? Možná ne… Ale proč je pro některé lidi tak těžké přijmout štěstí druhých? Co myslíte vy?