Dveře, které se nikdy neotevřely: Příběh matky na prahu

„Matěji! Otevři, to jsem já, maminka!“ volám už potřetí a v ruce svírám papírovou tašku s ještě teplými tvarohovými koláčky. Vůně se mi dere z tašky až do nosu a já si představuji, jak mu udělají radost. Stojím na chodbě paneláku na pražském Jižním Městě, kde jsem byla tolikrát, když byl ještě malý. Tehdy mě vítal s úsměvem, dnes za dveřmi jen ticho.

Zkouším to znovu: „Matěji, vím, že jsi doma. Prosím tě, otevři.“ Slyším tlumené kroky, možná šramot klíčů, ale dveře zůstávají zavřené. Srdce mi buší až v krku. Vzpomínám na všechny ty roky, kdy jsem pro něj dělala první poslední – když měl horečku, když potřeboval pomoc s úkoly, když mu bylo smutno po rozvodu jeho otce. Teď tu stojím jako cizí člověk.

Z chodby se ozývá hlas sousedky paní Novotné: „Dobrý den, paní Procházková. Zase za Matějem?“ Přikývnu a snažím se usmát. „Snad vás pustí dovnitř,“ dodá šeptem a zmizí za svými dveřmi. Cítím se trapně, jako bych byla vetřelec ve vlastním synově životě.

Opírám se o zeď a v hlavě mi běží poslední rozhovor s Matějem. Bylo to před měsícem. „Mami, já mám teď moc práce. Nezlob se, ale nemůžu pořád jezdit na nedělní obědy,“ řekl mi tehdy do telefonu. Snažila jsem se pochopit – má novou práci v IT firmě na Pankráci, je unavený, má svůj život. Ale proč mě nemůže pustit ani dovnitř?

Zkouším mu napsat zprávu: „Jsem před tvými dveřmi s koláčky. Prosím tě, ozvi se.“ Odpověď nepřichází. Sedám si na schod a v očích mě pálí slzy. Vzpomínám na dobu, kdy jsme byli jen my dva – po tom, co nás opustil jeho otec Petr. Tehdy jsme byli nerozluční. Každý večer jsme si četli pohádky, hráli Člověče, nezlob se a smáli se u Večerníčku.

Najednou slyším za dveřmi šepot. „Mami, prosím tě, běž domů. Mám tu návštěvu.“ Jeho hlas je tichý a unavený. „Matěji, chtěla jsem ti jen předat koláčky…“ šeptám zoufale. „Děkuju, ale teď to nejde,“ odpoví a už zase je ticho.

Vstávám a cítím se starší než kdy dřív. V hlavě mi běží otázky: Co jsem udělala špatně? Proč mě můj jediný syn nechce vidět? Vždyť jsem mu obětovala celý život – vzdala jsem se kariéry učitelky na gymnáziu, abych mohla být s ním doma, když byl nemocný nebo smutný.

Cestou domů míjím dětské hřiště, kde jsme si hrávali na pískovišti. Vidím tam mladou maminku s chlapečkem – smějí se spolu a já cítím bodnutí u srdce. Kde se stala chyba? Vždyť jsem ho nikdy netlačila do ničeho, vždycky jsem ho podporovala…

Doma sedím u stolu a koukám na koláčky. Jsou krásně zlatavé, voní po vanilce a rozinkách. Nikdo je nechce. Volám své sestře Aleně: „Aleno, myslíš si, že jsem Matěje rozmazlila?“ Slyším její povzdech: „Jano, každý kluk potřebuje svůj prostor. Ale chápu tě…“

Večer mi Matěj napíše zprávu: „Promiň mami, měl jsem tu kolegy z práce a nechtěl jsem je rušit.“ Odpovídám jen: „To nevadí. Koláčky ti nechám u dveří.“

Celou noc nemohu spát. Přemýšlím o tom, jak rychle děti vyrostou a jak snadno se ztratí blízkost mezi matkou a synem. Ráno najdu na stole vzkaz od sousedky: „Paní Procházková, byla jste vždycky skvělá máma.“ Ale proč to necítím?

O týden později potkám Matěje náhodou v obchodě. Je s nějakou dívkou – usmívají se na sebe a vypadají šťastně. „Ahoj mami,“ řekne rozpačitě. Dívka se představí: „Já jsem Klára.“ Usměju se na ni a snažím se být milá.

„Matěji, můžeme si někdy popovídat? Jen my dva?“ zeptám se tiše. „Teď nemůžu… ale ozvu se,“ odpoví rychle a už zase mizí mezi regály.

Doma sedím u okna a sleduji šedé pražské nebe. Přemýšlím o všech těch letech – o radosti i bolesti mateřství. O tom, jak člověk dává všechno a pak najednou zjistí, že už není potřeba.

Možná jsem udělala chybu tím, že jsem Matěje nikdy nepustila k samostatnosti dřív. Možná jsem ho svým strachem svázala víc, než jsem chtěla. Ale copak může matka přestat milovat své dítě?

A tak tu sedím s koláčky na stole a ptám se sama sebe: Kde je hranice mezi láskou a závislostí? A kdy přijde den, kdy mi Matěj otevře dveře nejen bytu, ale i svého srdce?