Měla jsem právo vyhodit tchyni z domu po tom, co udělala?

„Co jsi to udělala s mojí kuchyní?!“ vykřikla jsem, sotva jsem překročila práh našeho nového domu. Všude byl cítit silný pach sava a octa, na stole ležely rozházené účtenky a v rohu stála moje tchyně, paní Věra, s výrazem naprosté spokojenosti. Můj muž Petr stál vedle ní, rozpačitě se díval do země a naše dcera Anička se schovávala za jeho nohama.

„Jen jsem ti to tu trochu uklidila, Lucie,“ řekla Věra ledabyle a mávla rukou, jako by právě zachránila svět. „Však víš, jak to máš vždycky rozházené.“

V tu chvíli jsem cítila, jak mi v hrudi narůstá vztek. Nový dům v Hostivaři měl být naším útočištěm, místem, kde začneme znovu – bez neustálých zásahů zvenčí. Dali jsme do něj všechny úspory, plánovali jsme každý detail. A teď? Moje věci byly přestěhované, kuchyňské náčiní vyměněné za nějaké staré hrnce, které Věra přivezla z chalupy. Dokonce i fotky na lednici byly pryč.

„Mami, proč jsi to udělala bez nás?“ zeptal se Petr tiše. Ale Věra jen pokrčila rameny: „Vy jste byli pryč, někdo to tu musel dát do pořádku.“

Vzpomněla jsem si na ten telefonát před dvěma dny. „Lucie, potřebuju si u vás na pár dní odpočinout,“ řekla tehdy Věra. Byla jsem unavená po práci a souhlasila jsem, aniž bych tušila, co přijde. Když jsme se s Petrem a Aničkou vrátili z víkendu u mých rodičů na Moravě, čekal nás tenhle chaos.

Sedla jsem si na pohovku a snažila se uklidnit. „Tohle je náš domov,“ řekla jsem pomalu. „Chci, abys respektovala naše věci a naše rozhodnutí.“

Věra se zasmála: „Kdybys byla pořádná hospodyňka, nemusela bych nic měnit.“

Ta slova mě bodla přímo do srdce. Vždycky jsem měla pocit, že pro ni nejsem dost dobrá – že nejsem dost pečlivá, dost milující manželka pro jejího syna. Ale tentokrát překročila hranici.

Večer jsme s Petrem seděli v ložnici a šeptali si, aby nás Anička neslyšela. „Musíš něco udělat,“ řekla jsem mu zoufale. „Tohle už není normální.“

Petr jen mlčel. Vždycky byl mezi námi tím smířlivým – nechtěl se hádat s mámou ani se mnou. Ale já už nemohla dál.

Druhý den ráno jsem našla Věru v obýváku, jak přerovnává knihy v knihovně podle svého systému. „Mami, prosím tě,“ začal Petr opatrně, „nech to být. Lucie má ráda věci takhle.“

Věra ho přerušila: „Vy dva vůbec nevíte, jak vést domácnost! Já vám jen pomáhám.“

A pak přišla ta poslední kapka – slyšela jsem ji po telefonu mluvit s kamarádkou: „No jo, Lucinka je trochu neschopná, ale co naděláš… Petr to musí vydržet.“

To už jsem nevydržela. Vešla jsem do pokoje a řekla: „Mami, musíš odejít. Dneska.“

Věra na mě vytřeštila oči: „Ty mě vyhazuješ? Po všem, co jsem pro vás udělala?“

„Ano,“ odpověděla jsem pevně. „Tohle je náš domov a já už nechci, abys ho ničila.“

Petr stál mezi námi a nevěděl, co říct. Anička začala plakat.

Věra si sbalila věci a odjela k sestře do Říčan. Dny potom byly plné ticha a napětí. Petr mi vyčítal, že jsem byla příliš tvrdá. Já mu zase vyčítala, že mě nikdy nepodpořil.

Začali jsme se hádat kvůli maličkostem – kdo koupí mléko, kdo vyzvedne Aničku ze školky. Každý kout domu mi připomínal konflikt.

Jednou večer přišla SMS od Věry: „Doufám, že jsi spokojená. Rozbila jsi rodinu.“

Seděla jsem v kuchyni a brečela do hrníčku s čajem. Bylo mi líto Petra i Aničky – ale hlavně sebe. Chtěla jsem jen klidný domov.

Po týdnu jsme s Petrem seděli u stolu a mlčeli. Nakonec řekl: „Možná jsme měli najít kompromis.“

„A jaký?“ zeptala jsem se ho unaveně. „Měla bych nechat mámu přestavět celý dům? Nebo mám přestat být sama sebou?“

Nevěděl.

Dnes je to měsíc od té hádky. S Petrem spolu mluvíme víc otevřeně než dřív – ale jizvy zůstaly. Anička se ptá, kdy přijde babička na návštěvu.

A já pořád přemýšlím: Měla jsem právo vyhodit tchyni z domu? Nebo jsem měla být trpělivější? Kde je hranice mezi ochranou vlastní rodiny a úctou ke starším? Co byste udělali vy na mém místě?