Víkend, který měl být jen náš – Když tchyně překročí práh (i hranice)

„Jano, v sobotu přijedu. Uděláme pořádný úklid, už to tam potřebuje ženskou ruku!“ ozvalo se z telefonu dřív, než jsem stihla říct dobré ráno. Hlas paní Marie, mé tchyně, byl rozhodný jako vždy. Stála jsem v kuchyni, v ruce hrnek s kávou, a cítila, jak mi tuhne úsměv na tváři. V hlavě mi běželo: Proč právě teď? Proč tenhle víkend, kdy jsme s Petrem plánovali s dětmi kino a výlet na Karlštejn?

„Mami, kdo to byl?“ zeptala se malá Klárka, když viděla můj výraz. „Nikdo důležitý,“ zalhala jsem a doufala, že to bude pravda. Ale nebyla. Věděla jsem, že s příjezdem Marie se všechno změní.

Petr přišel z práce později. „Tak co, těšíš se na víkend?“ usmál se a políbil mě na tvář. „Tvoje maminka přijede,“ řekla jsem tiše. Jeho úsměv pohasl. „Zase? Vždyť tu byla minulý měsíc.“

Ten večer jsme seděli u stolu a snažili se domluvit strategii. „Nemůžeme jí to zakázat,“ řekl Petr. „Ale já už nemůžu! Vždycky přijede, všechno překope, kritizuje, jak vedu domácnost…“ vyhrkla jsem. „Jani, je to moje máma…“

Sobota ráno. Ještě ani nevyšlo slunce a už zvonil zvonek. Marie stála ve dveřích s taškou plnou čisticích prostředků a výrazem generála před bitvou. „Tak kde začneme? Kuchyň? Dětské pokoje?“

Sledovala jsem ji, jak rozdává rozkazy: „Klárko, pojď sem! Ty hračky jsou všude! A ty, Honzíku, proč máš špinavé ponožky?“ Děti se na mě dívaly s otázkou v očích: Proč je babička taková?

Snažila jsem se bránit svůj prostor. „Marie, máme to pod kontrolou. Dnes jsme chtěli jet na výlet.“

„Výlet? A kdo uklidí ten nepořádek? Jano, já v tvém věku měla všechno vyleštěné!“

Cítila jsem, jak mi stoupá krev do tváří. Petr mlčel. Věděl, že je lepší do toho nevstupovat.

Celý den jsem chodila po bytě jako cizinec ve vlastním domově. Marie přerovnala skříňky v kuchyni („Takhle to přece nemůžeš mít!“), vyprala záclony („Tohle už je šedé, ne bílé!“) a nakonec vytáhla staré album fotek. „Podívej se, jak byl Petr vždycky upravený! To byla jiná doba…“

Večer jsem seděla na balkoně a brečela do tmy. Petr přišel za mnou. „Promiň… Já nevím, co s tím dělat.“

„Chci jen klidný víkend s tebou a dětmi. Proč to nejde?“

„Ona to myslí dobře…“

„Ale já už nemůžu! Připadám si tu jako host!“

Druhý den ráno Marie pokračovala ve své misi. „Jano, měla bys víc dbát na děti. Klárka je moc rozmazlená a Honzík by měl chodit na sport.“

„Marie, prosím tě…“ začala jsem.

„Já jen chci pro vás to nejlepší! Kdybych já takhle nechala věci být…“

Prasklo to u oběda. Klárka rozlila polévku a Marie hned spustila: „Vidíš? Kdybys ji lépe vedla…“

„Dost!“ vykřikla jsem. „Tohle je můj domov! Moje děti! Já rozhoduju, jak to tu bude vypadat!“

Ticho. Petr ztuhl, děti se rozplakaly.

Marie vstala od stolu. „Tak já asi půjdu.“

Zůstala po ní vůně sava a pocit viny.

Večer jsme s Petrem seděli v obýváku a mlčeli. „Možná jsem byla moc ostrá,“ řekla jsem nakonec.

„Možná ona moc tlačí,“ odpověděl Petr.

Celou noc jsem přemýšlela: Kde je ta hranice mezi pomocí a vměšováním? Jak říct dost vlastní rodině – a neztratit přitom sebe ani je?

Možná nejsem jediná, kdo tohle zažil. Jak byste to řešili vy? Je možné najít rovnováhu mezi láskou a svobodou ve vlastní rodině?