Pod povrchem ticha: Příběh matky a jejího syna

„Tomáši, prosím tě, řekni mi, co se děje!“ vyhrkla jsem, sotva za ním zaklaply dveře našeho bytu na Vinohradech. Stál tam, ramena shrbená, oči upřené do země. Vždycky byl tichý, ale teď z něj vyzařovala tíha, kterou jsem nedokázala pojmenovat. „Mami, nech to být,“ zamumlal a prošel kolem mě do svého starého pokoje. Dveře za ním tiše cvakly.

Sedla jsem si na pohovku a cítila, jak se mi srdce svírá úzkostí. Už několik měsíců jsem pozorovala, jak se Tomáš mění. Od té doby, co se oženil s Lenkou, byl jiný – uzavřený, odtažitý. Dřív jsme si povídali o všem, teď mezi námi stála neviditelná zeď. Každý pokus o rozhovor skončil mlčením nebo hádkou.

Vzpomínám si na ten den, kdy mi Tomáš poprvé přivedl Lenku domů. Byla krásná, sebevědomá, s úsměvem, který ale nikdy nedosáhl očí. Snažila jsem se ji přijmout, být tou nejlepší tchyní. Ale brzy jsem si všimla, že Tomáš v její přítomnosti ztrácí jiskru. Když jsem se ho na to zeptala, jen mávl rukou: „Mami, to si jen namlouváš.“

Ale nebyla to jen moje představa. Začaly chodit zprávy od jeho kamarádů – prý se s nimi už nestýká, Lenka mu zakazuje scházet se s nimi po práci. Jeho sestra Klára mi jednou pošeptala: „Mami, myslíš, že je Tomáš šťastný?“ A já nevěděla, co odpovědět.

Jednoho večera jsem se rozhodla jít za Lenkou. Pozvala jsem ji na kávu do kavárny na náměstí Jiřího z Poděbrad. Seděla naproti mně, ruce složené v klíně, pohled chladný jako led. „Lenko,“ začala jsem opatrně, „mám pocit, že Tomáš není v poslední době ve své kůži. Můžeme si o tom promluvit?“ Usmála se tím svým úsměvem bez emocí: „Marie, Tomáš je dospělý muž. Pokud má nějaké problémy, měl by je řešit sám.“

Cítila jsem se odmítnutá a ponížená. Ale nevzdala jsem to. Zkoušela jsem s Tomášem mluvit znovu a znovu. Jednou v kuchyni praskla trpělivost i jemu: „Mami! Přestaň se do toho plést! Já to zvládnu!“ Jeho hlas byl zlomený a v očích měl slzy. V tu chvíli jsem pochopila, že je opravdu nešťastný.

Začala jsem sledovat drobné signály – modřina na jeho zápěstí („To nic není, zakopl jsem“), nervózní tik v oku, když zazvonil telefon a na displeji bylo Lenčino jméno. Přestával jíst, hubnul před očima. Když jsem mu nabídla pomoc, odmítl ji: „Mami, nechci tě zatěžovat.“

Jednoho dne přišel domů dřív než obvykle. Seděl u stolu a zíral do prázdna. Položila jsem mu ruku na rameno: „Tomáši, bojím se o tebe.“ Podíval se na mě a poprvé za dlouhou dobu mi dovolil ho obejmout. Plakal mi na rameni jako malý kluk.

„Ona mě dusí, mami,“ šeptal mezi vzlyky. „Nemůžu nikam chodit bez jejího svolení. Kontroluje mi telefon, peněženku… Když něco udělám špatně, křičí na mě nebo…“ Hlas se mu zlomil.

„Tomáši,“ řekla jsem tiše, „tohle není normální. Musíš něco udělat.“

Ale on jen zavrtěl hlavou: „Nevím jak. Bojím se jí.“

Od toho dne jsem začala hledat pomoc – volala jsem psychologům, hledala rady na internetu i u známých. Ale Tomáš odmítal cokoli podniknout. Lenka si všimla mého zájmu a začala mě obviňovat: „Marie, vy chcete rozbít naši rodinu! Jste hysterická!“ Když to slyšel můj manžel Petr, postavil se na stranu Lenky: „Marie, nech to být! Nepleť se jim do života!“

Zůstala jsem sama proti všem. Klára byla v zahraničí a nemohla pomoct. Přátelé mi říkali: „To přejde.“ Ale já věděla, že nepřejde.

Jednoho večera Tomáš nepřišel domů vůbec. Telefon nebral. Celou noc jsem seděla u okna a čekala na jeho návrat. Nad ránem zazvonil zvonek – stál tam Tomáš, rozcuchaný a uplakaný.

„Mami… já už nemůžu,“ zašeptal.

Objala jsem ho a rozhodla se – tentokrát už neustoupím. Zavolali jsme policii i krizovou linku. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věděla jsem, že jinak svého syna ztratím.

Následovaly týdny plné výslechů, hádek s Lenkou i Petrem. Rodina byla rozdělená – někteří stáli za mnou, jiní za Lenkou. Bylo to peklo.

Nakonec Tomáš našel odvahu odejít od Lenky a začal chodit na terapii. Dnes už je silnější a pomalu se vrací zpět k životu.

Ale rodina už nikdy nebude stejná jako dřív.

Někdy v noci sedím u okna a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem měla mlčet? Kolik matek v Česku prožívá stejnou bezmoc jako já?