«To Auto Nekoupíme, a Už Vůbec Ne Tu Dovolenou,» Řekl Jsem Své Manželce

Bylo chladné sobotní ráno na začátku podzimu a listy se začínaly zbarvovat do odstínů jantaru a karmínu. Moje manželka, Eva, a já jsme seděli u našeho malého kuchyňského stolu, popíjeli kávu a listovali lesklým časopisem plným obrázků luxusních aut a exotických dovolenkových destinací. Vůně čerstvě uvařené kávy se mísila s vůní skořice z palačinek, které jsme právě snědli.

„Podívej se na tohle,“ řekla Eva a ukázala na elegantní kabriolet, který jako by skákal ze stránky. „Dokážeš si představit, jak jedeme po pobřeží v tomhle?“

Zasmál jsem se, představoval si vítr ve vlasech a slunce na tváři. „Je to krásné,“ přiznal jsem, „ale teď si to nemůžeme dovolit.“

Eva si povzdechla, její oči setrvaly na obrázku. „Ale šetříme už tak dlouho. Nemyslíš, že je čas si dopřát?“

Chápal jsem její touhu. Byli jsme pečliví v šetření peněz, odkládali každý volný haléř na horší časy. Ale nemohl jsem se zbavit hlasu rozumu, který mi zněl v hlavě, hlasu, který zněl pozoruhodně jako můj otec.

„Pamatuj, co vždycky říká táta,“ připomněl jsem jí. „Jste ještě mladí. Nezavazujte se dluhy, když byste měli žít život.“

Eva protočila oči hravě. „Tvůj táta si taky myslí, že bychom měli cestovat s batohem po Evropě místo práce od devíti do pěti.“

Zasmál jsem se, věděl jsem, že má pravdu. Můj otec byl volnomyšlenkář, vždy nás povzbuzoval k tomu, abychom využili dne a žili bez lítosti. Ale jeho slova měla váhu, zvláště pokud šlo o finanční rozhodnutí.

„Pojďme o tom přemýšlet,“ navrhl jsem, snažil se najít rovnováhu mezi opatrností a touhou. „Možná můžeme naplánovat menší výlet nebo hledat cenově dostupnější auto.“

Eva přikývla, i když jsem viděl zklamání v jejích očích. Zbytek rána jsme strávili diskusí o našich možnostech, snažili se najít kompromis, který by uspokojil jak naši touhu po dobrodružství, tak náš bankovní účet.

Jak týdny plynuly, pokračovali jsme ve snění o tom kabrioletu a dobrodružstvích, která sliboval. Ale realita měla způsob, jak narušit naše fantazie. Objevily se nečekané výdaje—střecha, která potřebovala opravit, lékařské účty, které pojištění plně nepokrylo. Pokaždé jsme sáhli do našich úspor a sledovali naše sny unikat dál z dosahu.

Jednoho večera, když jsme seděli na gauči a sledovali cestopisný dokument, Eva se na mě otočila s toužebným úsměvem. „Možná má tvůj táta pravdu,“ řekla tiše. „Možná bychom se měli soustředit na zážitky spíše než na věci.“

Přikývl jsem, cítil lítost nad příležitostmi, které jsme propásli. Ale život měl své vlastní plány a někdy ty plány nezahrnovaly kabriolety nebo exotické dovolené.

Nakonec jsme to auto nekoupili ani nevyrazili na tu vysněnou dovolenou. Místo toho jsme našli radost v jednodušších potěšeních—víkendové túry v nedalekých horách, pikniky v parku, tiché večery strávené čtením u krbu. Nebyla to ta velká dobrodružství, která jsme si představovali, ale byla naše.

A přestože jsem ležel v noci vzhůru, nemohl jsem si pomoci přemýšlet o tom, co by mohlo být, kdybychom udělali ten skok víry. Kdybychom poslouchali rady mého otce a rozhodli se žít život podle našich vlastních podmínek.

Ale ty myšlenky byly prchavé, nahrazené uklidňujícím rytmem našeho každodenního života—života, který byl daleko od dokonalosti, ale byl nepopiratelně náš.