Rok bez vnučky: Když pomoc skončí a rodina se rozpadá

„Mami, už mi nevolej. Nechci tě vidět.“

Ta slova mi znějí v hlavě už rok. Sedím na staré pohovce v našem panelákovém bytě v Brně, ruce se mi třesou a v očích mě pálí slzy. Dívám se na fotku malé Aničky, kde se směje a má na sobě růžové šatičky, které jsem jí koupila k pátým narozeninám. Už je jí šest a já jsem ji celý rok neviděla.

Nikdy bych nevěřila, že se něco takového může stát právě nám. Vždyť jsem Tomáše vychovávala sama, jeho otec nás opustil, když mu byly tři roky. Všechno jsem mu dávala – čas, lásku, peníze, i když jich nebylo nazbyt. Pracovala jsem jako zdravotní sestra na směny, abychom měli na nájem, na školu v přírodě, na jeho první kolo. Když se mu narodila Anička, byla jsem nejšťastnější babička na světě.

Jenže pak přišel důchod. Najednou jsem měla sotva na zaplacení vlastních účtů. Tomáš byl zvyklý, že mu každý měsíc pošlu něco na přilepšenou – někdy tisícovku, někdy víc. Pomáhala jsem s hypotékou, s Aniččinými kroužky, s opravou auta. Ale pak přišla inflace, ceny šly nahoru a já musela začít počítat každou korunu. Jednoho dne jsem mu zavolala: „Tome, promiň, ale už ti nemůžu posílat peníze. Sama nevím, jak vyjdu.“

Následovalo ticho. Pak jen krátké: „To si děláš srandu? Vždyť víš, že to potřebujeme!“

Snažila jsem se vysvětlit, že to není z neochoty, ale prostě nemám z čeho brát. Tomáš byl ale čím dál víc podrážděný. Přestal mi volat, nebral telefony. Když jsem přišla k nim domů s dárkem pro Aničku, neotevřel mi. Napsal mi jen zprávu: „Dokud nám nebudeš pomáhat, nemáš u nás co dělat.“

Od té doby uplynul rok. Každý den chodím kolem jejich domu a doufám, že zahlédnu Aničku aspoň z okna. Někdy ji vidím na hřišti s ostatními dětmi a mám chuť na ni zavolat, ale bojím se, že by mě Tomáš uviděl a bylo by to ještě horší.

Moje kamarádka Jana mi říká: „Aleno, nesmíš si to tak brát. Udělala jsi pro ně dost.“ Ale jak si to nemám brát? Vždyť rodina je všechno! Každý večer si představuji, jak Anička roste beze mě. Jestli si na mě ještě vzpomene? Jestli jí Tomáš říká pravdu? Nebo jí lže a tvrdí, že jsem je opustila?

Jednou jsem potkala Tomášovu ženu Lucii v obchodě. Dala jsem se s ní do řeči: „Lucko, prosím tě, aspoň mi řekni, jak se má Anička.“ Lucie se na mě podívala s lítostí: „Aleno, já bych byla ráda, kdybyste ji viděla… Ale Tomáš je neoblomný. Říká, že jste ho zradila.“

Zradila? Po všem tom obětování? Po těch nocích bez spánku, kdy jsem si lámala hlavu, jak zaplatím další měsíc? Po těch letech strachu o jeho zdraví, o jeho štěstí?

Začala jsem chodit k psycholožce. Říkala mi: „Musíte myslet i na sebe. Nemůžete nést odpovědnost za dospělého syna celý život.“ Ale jak mám žít bez rodiny? Bez Aničky?

Někdy si představuji, že jednou zazvoní telefon a Tomáš řekne: „Mami, promiň.“ Ale pak slyším jeho poslední slova a vím, že to asi nepřijde.

Začala jsem psát dopisy Aničce. Schovávám je do krabice pod postelí. Píšu jí o tom, jak moc mi chybí její smích, jak ráda bych ji vzala do ZOO nebo na zmrzlinu do Lužánek. Píšu jí o tom, jak moc ji miluju.

Jednou večer jsem seděla u okna a dívala se na světla města. Najednou mi došlo, že nejsem jediná babička v Česku, která zažívá něco podobného. Sousedka paní Novotná mi vyprávěla podobný příběh – její dcera ji odstřihla kvůli hádce o peníze. Kolik nás takových je?

Možná jsme my starší generace udělaly chybu – příliš jsme své děti rozmazlovaly? Nebo je to dnešní dobou? Peníze jsou najednou důležitější než vztahy?

Nedávno mi přišel anonymní pohled s obrázkem kočky a nápisem „Myslím na tebe“. Nechci si dělat plané naděje… ale třeba to byla Anička?

Každý den bojuji s pocitem viny i vzteku. Mám chuť Tomášovi napsat dlouhý dopis – všechno mu vysvětlit, poprosit ho o odpuštění i o šanci být zase součástí jejich života. Ale bojím se odmítnutí.

Možná bych měla být tvrdší a říct mu: „Jsem tvoje máma a vždycky budu.“ Ale co když tím všechno ještě zhorším?

A tak čekám. Každý den doufám v zázrak.

Možná mi někdo poradí – co byste dělali vy na mém místě? Má smysl bojovat o rodinu za každou cenu? Nebo je čas myslet i na sebe?