„Nevím, kolik táta dostává důchod, a vlastně mě to nezajímá“ – Cesta syna z lhostejnosti k pochopení

„A co tvůj táta, kolik bere důchod?“ ozvalo se od kolegy Jirky přes stůl, zatímco jsme v kuchyňce čekali na kávu. Zasmál jsem se, možná až příliš hlasitě. „Nevím, a vlastně mě to ani nezajímá,“ odpověděl jsem automaticky. V tu chvíli jsem si nevšiml, jak se na mě Jirka podíval – trochu překvapeně, trochu smutně. Ale ten pohled mi zůstal v hlavě ještě dlouho potom.

Celý den jsem pak přemýšlel, proč mě ta otázka tak rozhodila. Vždyť je to přece normální – každý má svůj život, svoje starosti. Táta je dospělý chlap, vždycky byl. Nikdy mi nic neřekl, nikdy se nesvěřoval. Vyrůstal jsem v paneláku na Jižním Městě, máma byla učitelka, táta dělal celý život v ČKD. Po revoluci přišel o práci, pak chvíli jezdil s dodávkou pro PPL a nakonec skončil jako skladník v Tesku. Nikdy si nestěžoval, nikdy nic nechtěl. Jenže já jsem mu to měl za zlé – že byl pořád pryč, že se mnou nechodil na fotbal jako tátové mých kamarádů.

Když jsem se odstěhoval do vlastního bytu na Proseku, naše kontakty se omezily na povinné návštěvy o Vánocích a narozeninách. Máma vždycky připravila řízky a bramborový salát, táta seděl u televize a mlčel. Já taky mlčel. Občas jsme si vyměnili pár vět o počasí nebo o tom, jak hraje Sparta. Nikdy jsme se nebavili doopravdy.

Ten večer po práci jsem seděl doma a najednou jsem si uvědomil, že vlastně vůbec nevím, jak se táta má. Kolik bere důchod? Má dost peněz? Je sám? Co dělá celý den? Proč mě to nikdy nezajímalo? Přepadl mě zvláštní pocit viny a neklidu.

Druhý den jsem zavolal mámě. „Ahoj mami, jak se máte?“ zeptal jsem se nejistě. „Ale jo, jde to,“ odpověděla unaveně. „Táta byl dneska na kontrole u doktora.“ Zpozorněl jsem. „A co mu je?“ „No… víš, už ho ty záda bolí dlouho. Ale nechce si stěžovat.“

Najednou mi bylo jasné, že něco není v pořádku. „Můžu přijít na návštěvu?“ zeptal jsem se. Máma byla překvapená: „No jasně, přijď kdykoliv.“

Když jsem přišel, táta seděl u stolu a luštil křížovku. „Ahoj,“ řekl tiše. „Ahoj tati,“ odpověděl jsem a posadil se naproti němu. Chvíli bylo ticho. Pak jsem se nadechl: „Tati… kolik vlastně bereš důchod?“ Podíval se na mě překvapeně. „Proč tě to zajímá?“ „Jen tak… nikdy jsme o tom nemluvili.“

Táta chvíli mlčel a pak řekl: „Není to moc. Ale stačí mi to.“

Seděli jsme tam dlouho a poprvé za mnoho let jsme spolu opravdu mluvili. O tom, jaké to bylo přijít o práci po revoluci, jak těžké bylo najít si nové místo, když mu bylo přes čtyřicet. O tom, jak se bál, že nebude moct uživit rodinu. O tom, jak ho bolela záda z těžké práce ve skladu, ale nikdy si nestěžoval, protože nechtěl být na obtíž.

Najednou jsem viděl svého otce jinýma očima. Ne jako někoho vzdáleného a chladného, ale jako člověka, který celý život bojoval sám se sebou i s okolím. Který možná neuměl dávat najevo city, ale miloval nás po svém.

Začal jsem za rodiči chodit častěji. Pomáhal jsem tátovi s nákupy, občas jsme spolu zašli na pivo do hospody U Jelena. Povídali jsme si o životě, o politice i o tom, co nás trápí. Máma byla šťastná, že jsme si našli cestu zpátky k sobě.

Jednou večer jsme seděli s tátou na balkoně a dívali se na paneláky zalité oranžovým světlem zapadajícího slunce. „Víš,“ řekl najednou táta, „já vím, že jsem nebyl nejlepší táta na světě. Ale dělal jsem to nejlepší, co jsem uměl.“

Podíval jsem se na něj a poprvé v životě jsem mu řekl: „Já vím, tati.“

Od té doby už pro mě nebylo důležité jen to, jak žiju já sám. Začal jsem přemýšlet o tom, co můžu udělat pro druhé – nejen pro rodiče, ale i pro ostatní kolem sebe.

Někdy si říkám: Proč nám trvá tak dlouho pochopit ty nejdůležitější věci? Musíme opravdu čekat až do chvíle, kdy už je skoro pozdě? Co kdybychom dokázali být otevřenější dřív?

Co si o tom myslíte vy? Máme právo být lhostejní ke svým blízkým – nebo máme odpovědnost zajímat se o jejich životy?