Když se země zavřela nad Petrem: Pravda, která mě zlomila i zachránila

„Tohle není fér, Petře! Jak jsi mi to mohl udělat?“ šeptám skrz zuby, zatímco se první hrst hlíny s tupým zaduněním snáší na rakev. Všichni kolem mě brečí nebo se tváří soucitně, ale já cítím jen vztek a prázdnotu. Moje ruce se třesou, když se snažím udržet pohromadě před dětmi, před tchyní, před celou tou vesnicí, která si myslí, že jsem statečná vdova. Jenže já vím, že jsem právě přišla o všechno.

Petr byl vždycky ten silný, ten, kdo všechno zařídil. Já – Jana Novotná – jsem byla ta, co věřila. Věřila jsem mu každé slovo. Když mi před měsícem řekl, že je všechno v pořádku a že se nemusím ničeho bát, věřila jsem mu i tehdy, když už jsem cítila, že něco není v pořádku. A teď tu stojím sama s dvěma dětmi a hlavou plnou otázek.

Po pohřbu se všichni rozcházejí. Tchyně mě obejme a šeptne: „Musíš být silná, Janičko.“ Snažím se usmát, ale vím, že to nezvládnu. Doma mě čeká ticho a papíry – tolik papírů! Dopisy od banky, upomínky, složenky. Všechno jsem našla v jeho pracovním stole. Nejhorší je ten dopis od exekutora. Dům je zastavený. Úvěry na auto, na rekonstrukci střechy – všechno je v mínusu. Nechápu to. Petr mi vždycky tvrdil, že máme našetřeno.

„Mami, proč pláčeš?“ ptá se malá Anička a já jí nemůžu odpovědět pravdu. Jak jí mám říct, že možná přijdeme o domov? Že táta nebyl ten hrdina, za kterého ho měla?

Další dny jsou jako zlý sen. Volají mi z banky, přijde dopis od právníka. Snažím se najít řešení, ale všude narážím na zeď. Tchyně mi nabídne pomoc, ale její peníze stačí sotva na měsíc. Bratr mi řekne: „Měla jsi si to líp hlídat.“ To bolí nejvíc.

Jednoho večera sedím v kuchyni a koukám do prázdna. Najednou někdo zaklepe na dveře. Otevřu a tam stojí Radek – Petrův nejlepší kamarád ze střední. Nikdy jsme si nebyli moc blízcí; vždycky byl trochu podivín a Petr o něm mluvil jen zřídka.

„Ahoj Jano… promiň, že ruším,“ říká nesměle. „Slyšel jsem… no… že máš nějaké potíže.“

Chci ho poslat pryč – co on může vědět o mých problémech? Ale pak si všimnu jeho pohledu. Je v něm něco opravdového.

„Pojď dál,“ řeknu nakonec.

Sedíme naproti sobě u stolu a já mu vyprávím všechno – o dluzích, o tom, jak mě Petr podvedl, jak nevím, co bude dál. Radek mlčí a poslouchá. Pak vytáhne složku s papíry.

„Petr mi kdysi svěřil nějaké dokumenty… prý kdyby se mu něco stalo. Nechtěl jsem ti je dávat hned po pohřbu… Ale myslím, že bys je měla vidět.“

Otevřu složku a začnu číst. Jsou tam výpisy z účtů, smlouvy o půjčkách – a taky dopis od Petra pro mě. V něm se omlouvá za všechno, co zatajil. Prý chtěl rodinu ochránit před pravdou, doufal, že to zvládne sám… ale nakonec ho to semlelo.

Slzy mi tečou po tvářích a Radek mě nechá vyplakat. Pak řekne: „Jano, mám známého právníka. Zkusíme najít cestu ven.“

Začínáme spolu obíhat úřady. Radek mi pomáhá s papíry, hlídá děti, když musím na schůzky do banky. Postupně zjišťuju, že není takový podivín, jak jsem si myslela – je klidný, trpělivý a hlavně upřímný.

Jednoho dne přijde exekutor osobně. Srdce mi buší až v krku. Radek stojí vedle mě a klidně řekne: „Všechno je v řešení. Máte právníka.“ Exekutor odejde s nepořízenou.

Začínám věřit, že to zvládnu. S Radkovou pomocí se nám podaří vyjednat splátkový kalendář a zachránit dům před dražbou. Děti si ho oblíbí – Anička mu říká „strejda Radek“.

Jednou večer sedíme na zahradě a já se ho zeptám: „Proč mi vlastně pomáháš? Vždyť jsi mi nic nedlužil.“

Radek se usměje: „Petr byl můj nejlepší kamarád… Ale taky vím, jaké to je přijít o všechno. Před lety jsem přišel o rodiče i byt kvůli dluhům… Nikomu bych to nepřál.“

Dívám se na něj a poprvé po dlouhé době cítím něco jako naději.

Dnes už vím, že život není černobílý. Petr mě zradil i miloval zároveň. A Radek? Ten mi ukázal, že i když vás někdo zklame nejvíc na světě, může přijít někdo jiný a podat vám ruku.

Někdy večer přemýšlím: Co by se stalo, kdybych tehdy Radka nevpustila dovnitř? Kolik z nás žije ve lži jen proto, abychom ochránili ty druhé? Má cenu stavět život na tajemstvích? Co byste udělali vy na mém místě?