Byt po otci, kterého jsem nikdy nepoznala – a teď máma chce půlku. Je to spravedlivé?

„To není fér, mami! Jak můžeš chtít něco, co jsi mi celý život tajila?“ křičela jsem do telefonu, zatímco jsem stála u okna v malém bytě na Letné, který jsem nikdy předtím neviděla. Ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Venku pršelo a kapky stékaly po skle stejně jako slzy po mé tváři.

„Kláro, uklidni se. Já jsem ti chtěla jen pomoct. Všechno je to složité…“ ozvalo se z druhé strany linky, ale já už nevnímala slova, jen tón jejího hlasu – unavený, vyčítavý, a přesto prosebný.

Celé dětství jsem žila s tím, že můj otec je neznámý. Máma mi vždycky říkala, že byl cizinec, který odjel a už se nikdy nevrátil. Nikdy jsem se neptala víc. Možná jsem se bála odpovědi, možná jsem jen chtěla být loajální k mámě, která mě vychovávala sama v paneláku na Proseku. Vždycky tvrdila, že jsme na všechno dvě a nikoho dalšího nepotřebujeme.

Jenže pak přišel ten dopis. Modrá obálka s razítkem notářské kanceláře. Nejprve jsem myslela, že jde o nějaký omyl. Ale když jsem si přečetla jméno „Ing. Jaroslav Novotný“, něco ve mně se pohnulo. To jméno jsem nikdy neslyšela, ale přesto mi bylo podivně povědomé.

Notářka byla mladá žena s přísným pohledem. „Slečno Novotná, váš otec vám odkázal byt v Praze 7. Je to jeho poslední vůle.“

„Můj otec?“ zopakovala jsem tiše a podívala se na mámu, která seděla vedle mě a upřeně zírala do země.

„Ano, váš biologický otec,“ potvrdila notářka a podala mi klíče.

Ten den jsme s mámou skoro nemluvily. Doma jsem na ni vyjela: „Proč jsi mi nikdy neřekla pravdu? Proč jsi ho vymazala z mého života?“

Mlčela dlouho, pak jen řekla: „Chtěla jsem tě chránit. Nebyl to dobrý člověk.“

Ale co znamená „nebýt dobrý člověk“? Nikdy mi neřekla víc. Jen že odešel ještě před mým narozením a nikdy se neozval. Ale teď tu byl důkaz – byt na Letné, který mi odkázal muž, kterého jsem nikdy nepoznala.

Když jsem poprvé vstoupila do toho bytu, všechno bylo cizí a přesto zvláštně blízké. Na stěně visela stará fotografie – muž v obleku s tmavými vlasy a smutnýma očima. Vedle něj žena, kterou jsem neznala. Možná jeho matka? Moje babička?

Procházela jsem místnosti a snažila se najít nějaký vzkaz, něco, co by mi pomohlo pochopit, kdo byl Jaroslav Novotný. V šuplíku psacího stolu jsem našla dopis adresovaný mně:

„Kláro, vím, že mě nikdy nepoznáš. Ale chtěl jsem ti aspoň něco zanechat. Odpusť mi.“

Seděla jsem tam dlouho a brečela. Tolik otázek bez odpovědí.

A pak přišla máma s tím požadavkem: „Myslím, že bych měla dostat polovinu toho bytu. Vždyť jsem tě vychovala sama. Bez něj.“

Zamrazilo mě. „Ale tohle je od něj pro mě! Ty jsi ho ze mě vymazala!“

„To není pravda! Snažila jsem se dělat to nejlepší pro tebe!“

„A co já? Nemám právo vědět, kdo jsem? Komu patřím?“

Začaly jsme se hádat čím dál častěji. Máma tvrdila, že má nárok na polovinu bytu podle zákona – prý protože jsme rodina a ona mě živila celé roky. Já cítila jen zradu a bolest.

Začali se do toho plést i příbuzní. Teta Jana mi volala: „Klárko, tvoje máma to nemyslí zle. Má strach o budoucnost.“

Ale já měla pocit, že mi všichni berou něco, co mi konečně patří jenom mně.

Jednou večer jsem seděla v kuchyni toho bytu a dívala se na Prahu zalitou světly. Přemýšlela jsem o tom muži na fotce – byl opravdu tak špatný? Nebo jen slabý? A proč mi máma nikdy nedovolila poznat druhou půlku sebe?

Začala jsem pátrat po jeho minulosti. Navštívila jsem sousedy – paní Dvořáková si ho pamatovala: „Byl to tichý člověk. Pořád četl knihy a chodil na procházky do Stromovky.“

Našla jsem i jeho starého kamaráda z práce: „Jaroslav byl hodný chlap, ale měl smůlu na ženy…“ řekl mi s povzdechem.

Čím víc jsem zjišťovala, tím víc mě bolelo, že jsem ho nemohla poznat sama.

Mezitím máma naléhala čím dál víc: „Kláro, potřebuju ty peníze! Víš přece, jak je to dneska těžké…“

„A co já? Mám se vzdát posledního kousku otce jen proto, že jsi mě vychovala sama?“

„Ty jsi moje dcera! Všechno jsme dělaly spolu!“

„Ale tohle je moje rozhodnutí!“

Bylo to jako začarovaný kruh – čím víc jsem chtěla být svobodná a najít vlastní identitu, tím víc mě máma svazovala svými očekáváními a výčitkami.

Nakonec jsem musela udělat rozhodnutí sama. Byt jsem si nechala – byl to jediný důkaz toho, že mám právo na vlastní minulost i budoucnost. Máma se mnou několik měsíců nemluvila.

Dnes tu sedím u okna a dívám se na déšť nad Prahou. Přemýšlím: Je spravedlivé chtít něco od člověka, kterého jste vymazali z cizího života? Může být láska matky omluvou pro lež?

Co byste udělali vy na mém místě?